Třetí týden bez pořádného spánku. Ploužím se světem jako tělo bez duše. A na dveře klepe prázdnota.
Xi, plavovlasý rytíř na vraném koni, udatně přes měsíc zaháněl chmury okouzlujícím úsměvem a slovy, která byla jako droga. Stimulující a návyková. Ale jeho služby už skončily a já cítím, jak se ze všech stran plíží to, co jsem zanechal ladem někdy na konci srpna.
Hledám sebe. Protože nic jiného mi v tomhle dezolátním světě, ve kterém jsem se najednou ocitl, už nezbývá. Pokud se naživu neudržím sám, pak už nemá smysl vzdorovat.
A já už nemám sílu se držet. Ne když slyším, jak spolužák ze základky vydělává trojnásobek toho, co já. Ne když jediným důsledkem osamostatnění od rodičů je samota a mráz. Ne když každý pokus milovat končí Tady bys mohl spát taky 😂 ale není nad vlastní postýlku. Zasloužíš si klid a odpočinek 😊 srdcem. (Z povzdálí na mě smutně kouká Zelenooký, který mě miloval. I já jeho miloval. A idiotsky opustil ve snaze najít něco lepšího. Mohl by se mi teď vysmát a říct mi, že tohle je můj trest.)
Co mi v tomhle světě ještě zbývá?
Přátelé, připomínám si. Ale k čemu jsou přátelé, když nemáte sílu ani mluvit? K čemu je cokoliv, když se každou noc probudíte o několik hodin dřív než by bylo potřeba, naprosto vyčerpaní. Každým dnem víc a víc. K čemu je cokoliv, když z únavy už není místo na nic?
A život se mi pomalu zužuje na jedinou věc. Na touhu spát. Prospat celý víkend, prospat celý týden.
Prospat celý rok. Celý život.
A nakonec by mi nevadilo se už neprobudit.
Umím vůbec být sám?
Mám vůbec sílu mít radost?
Co ještě mám?
Tolik emocionálního vypětí a hormonální disbalance. Lidé na Hané na takové stavy užívají hořčík.
Už sis pustil The National?