Najednou koukám do tváře, ve které není žádný úsměv. Snažím se slepit svůj svět dohromady, snažím se zahránit, co se za poslední dva týdny ještě nerozbilo. Drobnosti, které by mi udržely něco, čeho se ještě nedokážu vzdát.
Rozhodl ses - a zní to tak chladně. Najednou vím, že kde jsem kdysi hledal ráj je teď jen prázdno. Že všechna další slova budou narážet do zdi, odrážet se od tvého přátelství. A zoufale se snažím najít něco - cokoliv - co by zachránilo svět, ve kterém jsem poslední měsíce žil.
Svět, ve kterém depresi nahradila sladká opojná krása hřejivých napůl zamlčených příslibů. Svět, ve kterém jsi do mě byl zamilovaný tak jako naposledy před pěti lety.
Mluvíš na mě a já nedokážu pochopit, co říkáš. nechci se s tebou ubírat romantickou cestou. Co prosím? Tos přece neřekl, tos přece nemohl říct, honí se mi hlavou. Koukám realitě do nelítostných očí, lhostejných, chladných, zlých.
A cítím ten vnitřní úšklebek. Ty sis vážně myslel, že by to mohlo dopadnout dobře?
Nevěřil jsem na toho pravého, dokud jsem nepoznal tebe. Dokud jsem podruhé nehleděl do zelených očí a nesledoval tvá gesta, tvůj úsměv, tvé dlouhé řasy. Pak přišla ta chvíle, to bodnutí u srdce - a malinké zděšení.
Tohle je přece on.
A celý indiferentní vesmír jako by mi teď trhal půdu pod nohama, jako by se mi chechtal hrobovým smíchem. V srdci mi zas pučí nicota.
Ale mnohem silněji, rychleji a hlasitěji mi tam pučí úzkost.
Není to tebou. Nemá to nic společného s tím, jaký jsi.
Jenže v mojí hlavě - v mojí jediné realitě - má. Tam jsem prostě nebyl dost dobrý, dost zajímavý, dost atraktivní na to, abys něco změnil.
Jsem část života, které ses dobrovolně rozhodl vzdát. Jak si to nebrat osobně?
A pak se zoufale snažím tě obejmout - nejspíš naposledy. A po chvíli cítím tvé rty, jak mi začínají odpovídat. Na tváři, na koutku úst a pak se do toho nořím znovu, i když mi v hlavě zní poplach.
Tohle je přátelský polibek
Cože?
Tohle je přátelský polibek. Nesmíš za tím vidět žádný hlubší zájem.
Cože?
Tohle nedělá z lásky
Cože?
Můžete být už jen přátelé
A co je teda tohle?
Tohle není stejné jako předtím, i když to tak chutná
A pak jdeš ke mně. Dotýkáš se mě. Hladíš mě. Masíruješ mě. Líbáš mě. Scéna naprosto uvěřitelně zasaditelná do kulis zaří, do kulis, kde zamilovanost hrála prim.
Jenže to je lež. Všechno je stejné, jen to hlavní se změnilo.
A v hlavě výkřičník:
Jak tohle můžeš dělat, když mě už nemáš rád? Jak tohle může být jenom přátelské? Tohle se může pořád dít?
A druhý hlas:
Prostě si to užij. Možná je to naposledy.