Ptáš se jestli i o dnešku budu něco psát a já říkám že nevím jestli bych to zvládl je to přece jenom moc krásné a moc radostné a já to neumím uchopit a už minule jsem byl přemožený oxytocinem ale ty mi říkáš že bych měl psát i o těch krásných věcech abych na ně měl památku a já říkám fajn jenže si fakt nedovedu představit jak by tohle šlo uchopit to plynutí i to jak máš krásný oči a to jak se skoro klepu když mluvíš o těch mých nebo jak si neumím vybavit jestli jsem se někdy cítil podobně a abych se z toho všeho vymanil vnucuju ti vyprávění o tom jaká jsem byl děvka ale nedokážu se přimět ti říct to číslo to strašný číslo protože
protože šest let už a šest let to číslo roste a já už ho sám neznám ale co mi přichází na mysl jsou samý nadržený buzeranti co na nich nic nebylo a nic pro mě znamenat neměli jenže ty na tobě je toho tolik že si to radši ani nechci přiznat usmíváš se a já kvetu je ve mně jaro je ve mně život a je ve mně trocha smutku přiživená konečností všeho konečností a nejistotou a pravdou která ti brání mi dát jakékoliv sliby nejistota co mě zničí jenže zapomenout na ni by možná bylo ještě horší a tak ti to všechno žeru a už se ani nebráním protože mě pak políbíš a usměješ se tak jak se usmíváš a já se nekontrolovatelně zasměju když se mi pak podíváš do očí a možná řeknu něco hrozně hloupého a nebo jen udělám nějaký zvuk a pak se k tobě přivinu a budu se o tebe hřát a ptát se po věčnosti tiše beze slov protože nechci abys to slyšel jenže ty to stejně tušíš a stejný místo co se kdysi tak líně a zabitě vleklo se teď točí až cítím čas v žaludku a neumím ho strávit a pak tě znova líbám abych zapomenul a část mě si myslí že jsem v kómatu že tohle není pravda a že se jednou probudím a všechno bude jako před rokem že tohle je prostě jen další sen nejdelší ze všech snů ale je mi to jedno chci si to užít a tak dělám věci které mi zakazuješ protože vím že ti to udělá radost a ten úsměv mě hřeje
hřeje víc než by asi měl a možná víc než by sis přál a pak to boříš ty a skládáš přede mnou na hromádku červené vlajky jenže já už je nevidím nechci je vidět a jenom se směju a chytám tě za ruku abych věděl že jsi tady a ty tady jsi a to stačí a pak se koukáme z očí do očí z šedozelené ve které chci vidět modré flíčky do hnědé která má žilky a barvy které neznám a pak zase zpět a jak se koukáme ztrácí se slova jenže jak ještě najít někdy cestu zpátky a co až tohle přejde a ono to přejde ale všechno se to ztrácí v očích bije srdce těžko se dýchá těžko se drží na nohách chci se svalit do trávy vedle tebe přitisknout se k tobě hřát se o tebe vdechovat tvou vůni hladit tě tak jako před chvílí v zatáčce na cestě k vodě nebo kolem vody když ses mi snažil vyprávět o své minulosti a já tě rozptyloval a bylo to tak snadné až mě to hřálo u srdce stačilo se jen usmát a podívat a dotknout a přitulit a ztratila se nit ale jiná se našla a byla navlečena na jehlu na dalších tisíc chvil a já cítil že mě něco sešívá přišívá že už se nemůžu oddělit bez bolesti bez trhání ale ani se oddělovat nechci a tak se tisknu ještě blíž a nemám dost a neumím se kontrolovat a ani tě nechci nechat najíst a pak sám nemůžu jíst když sedíš naproti mně protože jsem celý na vodě a celý v tom plavu ale překonám se pro krevetové krekry a sladce se usmívám když si přede mnou nechceš dát maso protože se mi chceš zalíbit a pak se přemůžu vrátit se ke slovům a vrátit se ke skutečnosti a potom zjišťuju že tělo už nemá sílu trávit protože už tráví den s tebou a pak ti říkám krátké střípky a už ani nevím co a slova jsou už výplní mezi polibkem a polibkem a taky věcmi které mi neslibuješ a mě rozechvívají a pak mi říkáš že když něco chceš tak si to vezmeš a já se ptám kdy si vezmeš mě a pak se rozplývám když se ptáš jestli máš žádat rodiče i když vím že si jen děláme legraci a pak zas pohled do očí neodolatelnost neovladatelnost sedíme a vstáváme a já vstát nechci a tisknu si tě k sobě a vzhlížím k tobě jak nade mnou stojíš jak se usmíváš a hlava už mi nefunguje jsem úplně mimo tisknu si tě blíž a nechci vstát a nechci jít protože cesta vede ke konci a k loučení
loučení které probíhá tak dlouho a naráží na hranice sebekontroly když dráždíš a provokuješ a pak se usmíváš a bráníš a já tě tak rád nechávám provokovat ale pak už se neovládnu a musím ti to vrátit a všechno se mění a hranice překračují a řítím se kdovíkam ale za ten polibek a za ten vzdech a za ten úsměv a za tu vůni a za ten dotek mi to stojí ať už padám kamkoliv