Zatímco se vleču domů z nákupu a poslouchám Radůzu, udeří do mne známý pocit. Vzpomínka na ty doby kdysi. Na praktika z laboratorní techniky, na pravidelné cesty tramvají číslo 7 pod Nuselským mostem. Na Zelenookého. Udeří mne i něco jiného, myšlenka: a změnilo se vůbec něco?
Ne, jen ta léta jsou horší.
Každé září je pořád koncem světa, snad výjimkou toho posledního, které konec světa přebilo státnicemi. Každý konec léta je ztráta svobody a malá existenciální krize. Krize, kterou v těchto dnech potřebuji ze všeho nejmíň.
Všechny ty drobné lásky, imaginární i reálné, blednou v kontrastu s letošním létem.
S létem, během kterého má hlava pořád dokola křičí ber nohy na ramena, zdrhej.
Jenže před sebou není úniku. Jak by se tomu dalo říkat? Je to tentokrát prostě vyhoření? Nebo se těžiště mých úzkostí přesunulo do jiného bodu?
Je to všechno jen další symptom deprese, nebo jsem skutečně unavený? Skutečně nenávidím svou práci? A proč to všechno přišlo tak zlomově s návratem z Porta?
Tentokrát vím, že z tohohle se musím dostat sám. Že paní M. na její možná si teď potřebujete odpočinout můžu odvětit můžu spát klidně dvanáct hodin a stejně být dál unavený.
Stejně jako můžu psychiatrovi znovu říct černé myšlenky jsou. (Jenže se nechci zabít. Chtěl bych prostě nebýt. Přestat být. Být toho všeho zbaven. Ale Bach...)
A pozoruhodně se nějak držím.
Kladné emoce jsou intenzivní - a krátkodobé. Ty záchvaty dojetí z Bacha, z Prousta, z Frescobaldiho Fiori Musicali, se vypaří jen co se znovu nadechnu.
Pak utřu slzy a je konec blaženosti.
A pak si vzpomenu na práci. Mentálně se chystám, uklidňuju se, a nakonec tam půjdu s pocitem, že to nějak zvládnu. Že to nějak zvládnout musím.
Pokud nechci utéct z doktorátu - jenže co se tím změní?
Nebo odsud - jenže co se změní tím?
Ložisko mých problémů se mnou bude, ať se hnu kamkoliv.
Můžu brečet, zatímco si zpívám Radůzu, ale ani tím se nic nezmění. Nezmění se, že žiju v absurdním světě.
Co mi dávalo pocit, že můžu žít, během posledního roku?
Kdo ví.