Chtěl jsem říct, že můj čas není omezený, ale pak mi došlo, že i já mám omezeně času.
Zdál se mi sen, díky kterému už nechci umřít. Aspoň na chvíli jsem utišil svůj thanatos. Jak bych si mohl přát konec světa, ve kterém existuje Bachova hudba?
(ve kterém existuje Proust; ve kterém existuje Woolfová; ve kterém existuje Rusalka)
Protože mezi smrtí a koncem světa není rozdíl. Protože až umřu, zanikne vnímající já a s ním i vnímaný svět. Zanikne Bach i radost z něj.
Ten drtivý pocit, že jsem naživu, zažívám, když v neděli promočený běžím na tramvaj, která mě odveze z Šárky domů. Když v čajovně nečekaně hrají Cranberries a já si musím otírat slzy (pro Dolores svět skončil už víc než před rokem).
Můžu se utěšovat pohledem na pěkné řasy a tím zvláštním pocitem, který cítím už potřetí.
Přestože vím, že s tím zákonitě přijde vědomí časovosti, které Xi nosí neustále s sebou. Časovosti kratší, než je jeden lidský život (že věci můžou skončit za měsíc či za rok, ale život i svět půjdou ještě chvíli dál).
Bylinková vzpomínka na Hlaváčka
(Měl něhu jejich kroků a teplo jejich těl,
měl karmín jejich retů a feniklový pel,
když teprv pozdě k ránu vál přes můj Archipel
i když bych přísahal, že fenykl se píše s y)
Je fascinující slyšet krásné věci, které vlastně nic moc nemění. Snad jen pohled, kterým se můžu na věci dívat. Hřejivý pocit (není tohle přesně to, co jsem chtěl slyšet, aniž bych to předem vědel?).
Nakonec mi v hlavě nejvíc ze všeho utkví pozvání na víno a olivy. Pak ještě zmínka o věčnosti, která vyvolá mimovolní vzpomínku na jistou povídku, kterou jsem napsal kdysi dávno. A smích, který se mi dere na rty, když si pomyslím, na co se chci už dva týdny zeptat.
Na balkoně mi kvete další durman.
A ten zvláštní pocit, který neumím pojmenovat, se možná podobá plynutí.
Jak uchopit neuchopitelné?