Pořad jsem ještě neodpověděl na otázku: "Kdo jsi?". A nejspíš už nikdy neodpovím. Najednou vím, že o tomhle je dospělost. O smíření, o přijetí.
Druhý den ležím v posteli a přemítám. Na chvíli se oddaluju sám od sebe a koukám na svůj život cizí optikou. A život je jen život. Mohl bych si jím projít a zaznačit všechna hezká místa - a nakonec bych si třeba i řekl, že to vlastně bylo zatím celkem pěkné.
make me something nice
Občas si představím, že bych někde viděl Zelenookého - a jako automatická reakce se mi vybaví prostě jen pláč. Pláč, že už existuje naprosto mimo mě, mimo můj dosah, že jeho život je mi na hony vzdálený a jestli se někdy s mým protne, bude to jen jeden bezvýznamný okamžik.
Okamžik, který patřičně obrečím.
Kde jsou ty časy - pořád na tebe ještě myslím, pořád tě mám rád. Nebo ale já u toho stejně myslel na tebe
Přinejmenším si můžu říct, že jsem zlomil alespoň jedno srdce. Přesně to jediné, které bych nejradši nikdy nezlomil.
A pak si s hrůzou uvědomím, že toho možná už nikdy nebudu schopný. Že možná nechci, aby mě někdo poznal i po těch stránkách, po kterých mě poznal jen Zelenooký. Aby mě viděl ráno se probouzet s šílenými vlasy, aby mě slyšel říkat naprosté hlouposti, aby mě zažil hysterického a zlomyslného.
Možná, že nevím, kdo vlastně jsem, ale Zelenooký to věděl.
Popis svého psychického stavu tradičně začínám v září 2016.
nostalgie
Musím si postesknout, že zázvorový čaj s medem mi najednou už nepřipomíná Skyrim.
Že moje první oficiální nemocenská není zdaleka tak skvělá, jak jsem doufal.
Když stojím na Karlově mostu s Xi, přemýšlím, co si vlastně počít. Tohle místo mi vždycky připomene Xenin. Xi nahlas vysloví to, co si zrovna říkám v duchu, když říkám, že koukáme na tu ošklivější stranu. Narozdíl ode mě to ale vnímá jako impuls se otočit.
Jak jsme se tam vlastně dostali?
Celý svět je jiný, i já jsem jiný, ale na chvíli mi je, jako kdyby od naší poslední schůzky neuplynul ani den.
A stejně jako minule cítím, jak na mě něco leze.
Stejně jako minule mám den po schůzce maličkou jiskru - touhu něco tvořit. Něco napsat (když zajdeme za Mírák, ukazuju mu jako nějaký monument větrací vývod z metra - "tadyto mi připomíná můj první velký crush" a řeč najednou přejde na Riegrovy sady a já si v duchu říkám, že poprvé jsem tam byl s Letní bouří. Pršelo a moje fantazie sršela představami, které se neuskutečnily.
Když přicházím někdy kolem druhé domů, mumlám si verše z Adama a Evy. "Darmoděj!" řekla. Jako včera. A znělo to jak skřípot pera. "Darmoděj!" řekl, zmaten, po ní. A znělo to jak zvon, co zvoní a neví co. Snad hold. Snad hrana.
duch
Zatímco čtu v posteli Skácela a co minutu přivírám oči a nechávám se unášet představami, ucítím vedle sebe chladný vzduch. Jako by se posadil vedle mě, jako by se ke mě přitulil - a snažím se vzpomenout, kdo to je. Otírá se mi o tvář a já tuším šepot a říkám si - to je On - ale kdo?
Nejdřív myslím na Zelenookého, než mi dojde, že ten byl z masa a kostí.
A pak na Filipa, svého imaginárního přítele z doby, kdy mě ničil mravenčí jed a já se chytal zuby nehty všeho, co mě mohlo udržet naživu.
A pak duch zmizel a já byl zas zase sám.
i have my books and my poetry to protect me
Když je nejhůř, připomínám si, že ještě je tu Adam a Eva, ještě je tu Skácel, ještě jsou tu Vlny - pamatuješ, jak jsi brečel v letadle u Vln?
Když je nejhůř, uvědomím si, že jsou věci, které dělají i takové chvíle snesitelné. Přežitelné. Že život dovede přinášet i krásné věci. Silné věci. Věci, které člověka rozechvějí až do morku kostí, které člověku naženou husí kůži. Věci, které překonají i orgasmus.
co vám dělá dobře?
A po prvním dni odpočinku si uvědomuju, že mi chutná jídlo. Že si vychutnávám rozpečený toast. Že si užívám zázvorový čaj. Že mám potěšení ze zachumlání do postele, z polospánku. Z představ věcí, které nikdy nebudou.
Že, možná, nebýt té ubíjející únavy, by se život dal vlastně celkem hezky žít.
Možná, že v tuhle chvíli nemůžu hledat radost, dokud nenajdu odpočinek.
Ale nakonec tu přece jsou věci... co mi dělají dobře.
Jaktože nemáš mezi oblíbenými kapelami The National?