A teď to rande. Tomu se nevyhneš.
Co bych dal za to, abych se tomu vyhnul.
A co bych dal za tu jiskru, kterou jsem v tu chvíli cítil.
Ležím ve vaně, poslouchám Deathconsciousness a přemýšlím, jak těžké by bylo se utopit.
Zavřu oči, zadržím dech a ponořím hlavu pod vodu. Nohy skrčím nad břicho, abych se nenadnášel. Čekám.
Slyším, jak mi tepe krev. Slyším tinnitus.
Svět se z malé koupelny rozvinul v prostornou temnotu.
Občas zaslechnu pár tónů z právě hrající písničky.
Cítím, jak se mi napíná bránice - jako by byla cizí. Jak se snažím nadechnout - jako by to nebylo moje tělo.
A pokud se nevynořím, nadechnu se vody. A pak se možná utopím.
Celou otázku života a smrti nechávám rozhodnout svoje tělo. Pokud se vynoří - pokud bude chtít přežít - přežiju i já.
Jsem víc než tělo? Ne, jsem jenom tělo. Jsem produkt masa.
Když se vynořím, je nádech něco nevšedního. Něco osvěžujícího.
Po spánku mi stéká vody.
A svět se srazil do čtyř vykachličkovaných zdí.
Jestli se chceš zabít, nedělej to doma. Nechceš přece, aby tě tvoje matka našla. Aby tě viděla.
Ale až nebudu, nebude koho volat k zodpovědnosti.
A piš. Pomůže ti to.
I think I'm feeling better.
I think I'm feeling better.
Yes, I think I'm feeling better.
Dobrou noc, pane Greyi
- a bylo to takový měkký
- a mám jet tam
- a mám to zkusit
A když vidím na fotce zasněženou Horu osudu, mám chuť se smát. A není v tom ani trocha radosti, jen hořkost a ironie.
Ale když budu každej den meditovat, třeba to bude lepší
A tak si hledám únik. Když ne z života, tak aspoň z domu.
Brand new start.
Levný únik.
Pokud se vám tu líbí a jste ochotni respektovat ta pravidla... jako žádné návštěvy a večerní klid...
A tak se vracím domů. Do nepředvídatelného vortexu alkoholu a hysterie.
Na místo, kde i toast je důvodem k zničení celého večera.
A pak si uvědomím, že se anuloval celý týdne.
Že čas je kontruktem mé mysli.
A má mysl týden dlela v nicotě.
A pak si uvědomím, že už nechci na rande.
Nikdy. S nikým. Nikam.
Že už nemám sílu. Že mám sotva sílu ráno vstát.
Že mám sotva sílu dýchat.
A tak je snazší nebýt. Nechat se plavat v nicotě, v bezčasí, zatímco maso odžívá můj život.
Na jak dlouho?
Na dalších šedesát let?
A pak se rozbrečím, když mi dojde, že mám zítra někam jít.
takhle patetického psa jsem ještě neviděl
A pak se rozbrečím, když mi dojde, že jsem sám doma a nemám z toho radost.
A pak se rozbrečím, když mi dojde, že v pondělí jdu do práce.
A pak se rozbrečím, když mi dojde, že
že to je všechno úplně obyčejná část života, kterou normální lidi zvládají.
but I am sad most of the time
but you can't see it cause I keep it inside
Ale stejně nikdy nevím, jak o tom mluvit.
a tady za rohem pracuje jeden kluk, kterej má fakt velký žihadlo, možná ho znáš, má takový specifický tetování
a já propařil boty
a já půjdu na párty bez trička
a já budu doma
dělat co umím nejlíp
nic
smutný nic
a budu myslet na to, proč nejsem ničeho z toho schopnej, o kolik asi přicházím, jakej je asi život člověka, co je normální
a budu myslet na to, že nikdy nebudu jako oni
že moje mládí bude pryč dřív než moje úzkosti a moje deprese
že už teď je mezi dveřma
a uvnitř
uvnitř
je obrovský prázdno
a domů z párty
a on si sedá do kvéčka
(a na tebe ani nepomyslí
na tebe nemá čas)
a na koho vlastně myslím já
A pak mi dojde, že jsem už roky nemiloval.
Že necítím lásku, necítím zamilovanost.
Cítím prostě jen úzkost. Paralyzující, vyčerpávající úzkost.
A myslím si, že tohle je ta láska
A jedinou útěchou je bezvýznamnost.
Naprostá všeobjímající bezvýznamnost.
všechno jsou atomy a prázdno
a entropie v izolovaném systému nemůže klesat
A i to, co zbyde z mého těla, ať už dopadne jakkoliv, jednou nebude.
A nechceš někdy zajít na čaj?
Jak říct, že to nedokážu?
Že jsem schopný se překonat jen sem tam kvůli někomu
ale i to mě občas přinutí brečet
Ale neboj se, vždyť si určitě někoho najdeš. Není na co pospíchat, vždyť ti netikají biologické hodiny. To já mám čtyřicetiletý kolegyně, který furt nemají chlapa.
Jednou vejdeš do hospody a uvidíš tam lásku svýho života.
- ale vždyť já nikam nechodím
A jediný, co ještě umím, jediný, co mi ještě zbývá, je nenávist, zášť a zahořklost.
Nenávist směřovaná ke každému páru, a obzvlášť k těm homosexuální,.
Nenávist směřovaná k dětem.
Zášť směřovaná ke každému, kdo se uživí.
A zahořklost nad vším a ze všeho.
A v práci mi půl dne trvá, než jsem schopný s někým mluvit.
a říkala mi, že jí číní nesmírný potěšení vrážet do lidí nákupním vozíkem
I can relate