Když mi stážistka z Maďarska při rozloučení podává lahev vína a děkuje mi, že jsme s nimi měli takovou trpělivost, ztrácím pevnou půdu pod nohama. Místo radosti mi je do breku a nedokážu pochopit proč.
Mlsně koukám na lahev a přemýšlím, jestli se chci vůbec dělit s kolegy, ale nakonec se rozhodnu že ano. Jen abych později večer začal mít pocit, že přece nemůžu vypít něco, co mi někdo daroval. A pak brečím, když si vzpomenu na vintage účes, který stážistka měla na hlavě.
Možná je to proto, že si přijdu jako nevděčná děvka.
Možná k tomu jsou jiný důvody.
A nakonec se večer směju, sám, ovíněný jiným vínem. Směju se, protože mi je do breku. A někde v dáli zní ozvěna: moc moc vína.
A tak trávím večer s melancholickým dream popem. A nenápadně myslím na Střepa. Především v souvislosti se svou bramborovitou postavou, která tak kontrastuje s jeho postavou Adonise.
(Jestlipak měl i Adonis vernalis z přírodovědy takovou postavu? To se nikdy nedozvím).
A vším, co mám po ruce, se snažím zaplašit vzpomínky na darované víno. Nakonec nebrečím steskem po Q, smutkem ze Střepa nebo zoufalstvím z osamění. Nakonec mi největší smutek způsobuje dárek.
Skoro jako by se mi lámalo srdce.