Když s kolegyněmi přicházím na Jardim do morro, už značně vyčerpaný z cestování a mezilidských interakcí, nemůžu se najednou ubránit nadšení. "Tu písničku znám!" volám nadšeně a deru se davem blíž k pódiu. Nějaká portugalka hraje Youth od Daughter. Než si stihnu objednat portské s tonikem, písnička skončí a já lituju, že si nemám co dát na instagram - aby to třeba Q. mohl zaznamenat.
Mám pocit, že pro mě někdo přichystal tenhle večer. Jako oázu klidu uprostřed všeho toho chaosu. Chaosu z citů, které chovám k člověku, který se za pár dní vrací na protější stranu zeměkoule, podpořeného celkovým vyčerpáním a nečekaně znovunalezeným libidem. Je to jako vyhlídková jízda po všech mých crushích.
Při Wicked game si vzpomenu na A. a na Střepa. Na to, jak jsem s A. seděl v kuchyni a dělal neveganské palačinky a ona udělala výjimku a ochutnala. Na to, jak jsem myslel na Střepa při všem, co jsem dělal. A chvíli jsem si říkal, jak je super, že je tohle pryč. Ze zpětného pohledu celkem vtipné. The night we met mě hodí do celkové melancholie, ale mírně opojený drinkem najednou cítím něco jako smysl. Jsem rád, že jsem, že jsem tam kde jsem a že se věci mají tak jak se mají. Snažím se zpívat Riptide s ostatními a nevnímám kolegyně, které si vedle mě povídají.
Odcházíme chvilku potom, co porťanka skončila, a já se snažím přiblížit k reproduktorům, abych zjistil, jak se jmenuje písnička, která mi zní povědomě. Je to Myth od Beach House.
If you built yourself a myth / You'd know just what to give / What comes after this / Momentary bliss / The consequence / Of what you do to me
Po návratu na pokoj se snažím najít the night we met na spotify a místo toho nacházím playlist, který mi dokonale sedí do nálady, ale nakonec poslouchám svůj dream-popový playlist, do kterého jsem pohotově přidal Myth. Hledám záminky proč být sám, abych mohl poslouchat hudbu. Při prvním pokusu být sám mě posral racek. A pak jsem zjistil, že už nemám sílu mluvit s lidmi. Jít se na pokoj převléct bylo vlastně vysvobození.
Fun fact: V den odletu do Barcelony se mi ozval Ezouš a napsal mi pár meaningles zpráv a už se nikdy neozval. Zobmieing jak vyšitý.
Nakonec se asi vyplatí riskovat a zažít něco hezkého. Uvědomuju si to dnes, když sedím sám v pokoji a sjíždím se oxytocinem uvolněným vzpomínkami na Barcelonu, Q. a jeho oblíbenou písničku.