Co dodat?
Snad jen všechno
(je chvíle, která půlí krajinu
pokorný okamžik, kdy někdo za nás dýchá)
Chtěl bych zachytit ten moment, kdy jsem odjížděl z Brna, kdy jsem usínal, kdy jsem myslel na Hledání, na Prousta, kdy jsem se probouzel, kdy mě přemohl smysl: ten pocit, že život někam míří, že život míří odněkud. Že je směr a význam a důvod.
Že je kontinuita, i kdyby jen relativní.
Kdy mě napadala slova, jak zachytit všechno - tmu a únavu a ten okamžik, kdy se sen a skutečnost prolnou. Kdy jsem se usmíval na digitální hodiny v autobusu Student Agency a najednou jsem chápal.
Proust - a všechno se chvělo, všechno rezonovalo a všechno mi odpovídalo zpět.
Něco, co propojilo nakonec všechno. Dobu před rokem, před dvěma lety. Promiskuitní známé Pana P., Zelenookého, Rezekvítkovou, Brno, Prahu, Paříž, hudbu, slovo. Teď. Ten středeční večer, kdy jsem přihlížel vzkříšení. Kdy se všechny věci, co z mého života tvoří souvislý celek a ne jen hromadu nahodilých událostí, setkaly.
Něco tak silného, že to odvedlo pozornost od bezvýznamných lásek nelásek.
Den.
Večer.
Madlenky.
A hlohy.
A přesně jsem věděl, že tohle je něco, co bych dovedl popsat jen opilý - a ani tehdy dost dobře.
Že tohle je něco, co zmizí, jakmile otevřu oči a podívám se na světlo - ať už dne nebo monitoru. Že tohle je okamžik, který se jednou ztatí v čase a už nebude obnovitelný - nebo, snad, jen Proustovskou madlenkou.
***
Nakonec vím, že jsou věci, které mi nikdy žádný chlapec dát nedokáže. Věci, které můj život převyšují. Adam a Eva; Uspávanka se studánkou; Proust.
(a těžká voda v řece zapomnění
ta voda bez dna na dno zamrzá)
Nakonec se možná neděsím toho, že umřu sám. Děsím se toho, že sám budu čelit Adamovi a Evě. Že nikdy nedokážu nikomu říct, co všechno se děje, když lilo, lilo, bíle lilo.
Co všechn oživí Skácel.
Co všechno spojuje Rusalka.
Nejblíž se dostala Sio, když mi amputovala limbický systém.
Když mi napsala básničku.
Když pro mě nakreslila jezelena.
Ale stejně mě nikdo neobejme tak jako Zelenooký.
A nejspíš je vážně smutná ta možnost, že už nikdy nebudu mít nikoho tak rád, jako jeho.
(Mám aspoň Prousta. Mám aspoň Woolfovou. Skácela, Šiktance, Joannu...)
(I have my books
and my poetry to protect me)
Rok hledám to svoje a pak se přede mnou rozestírá celý svět, tak děsivě široký.
Tak děsivě plný samoty.
Nebuď smutný jako ten malíř Elstir z Hledání ztr. času. :)