Když večer usínám a přemýšlím o krizi, která by mohla být tou největší v mém dosavadním životě, bolestně si uvědomím, že vedle mě chybí Zelenooký. Budou to tři roky. Chybí mi opora, chybí mi někdo, kdo by mě objal a já bych měl aspoň na chvíli pocit, že je svět v pořádku. Že tu někoho mám.
Chybí mi, jak naše kůže sálala, když jsme usínali natisknutí na sebe.
Když ráno vyrážím sám do zahradnictví pro oleandřík, vzpomenu si na mladíka. Po cestě si ale znovu uvědomím nepřítomnost Zelenookého. Šel by se mnou; říkal by "tohle je kopec jak debil" a měl by poznámky na to, že jsme mohli jet do Obi. A když bych našel cestu do zahradnictví i bez mapy, prohlásil by "no nevěřim! Tys to našel!".
Najednou, když mě napadne spontánní ptákovina, není s kým to podniknout. Není tu nikdo, kdo by se mnou trávil tolik času. Kdo by se mnou byl skoro pořád.
(Pokud by zrovna nemusel s někým hulit).
Když večer matka pouští videoklip k Dancing with myself od Billyho Idola, vybaví se mi, jak jsme vedle sebe leželi a on mi to pouštěl. Jak jsme se společně smáli klipu, ve kterém Billy zpívá a kolem něj tancují zombíci.
A najednou si vybavím tvar jeho těla.
A nemám komu to říct. Nemám s kým sdílet tenhle typ samoty.
Faktem je, že si nedokážu představit, že bych si s kýmkoliv dalším byl tak blízký.
Faktem taky je, že usnout a už se neprobudit by bylo v tuhle chvíli nejlepší.
Moje touha nebýt nabývá poslední dny tělesnosti. Začíná tu skutečně být, chvílemi jako by stála přímo vedle mě. A když mi matka řekne "Jenže ona pak zanikne i ta mysl, prostě už nejsi", mám chuť říct, že to je nejkrásnější představa, jakou můžu mít.
Vím, že teď přišel čas, kdy vedle sebe někoho skutečně mít potřebuju. Ale tím spíš ho mít nebudu - jak bych to vůbec mohl někomu udělat? Jak bych mohl vědomě a dobrovolně někoho zatáhnout do sraček, kterými se brodím?
Nebytí nabízí odpověď na každou otázku.
One day, baby, we'll be old and think of all the stories that we could have told
Ale tobě do tý doby nevydržej játra a mně nevydrží vůle žít.
Když vám příslušník blízké rodiny řekne, že chce umřít, asi byste si měli pomyslet něco jako "to je příšerný! musím mu pomoct" a ne "já taky".
Chtěl bych zažívat lásku, při který si řeknu "jo, přesně k tomuhle všechno směřovalo. Jsem rád, že se to všechno stalo, protože jinak bychom se nepotkali". Ne mít pocit, že všechno směřovalo k ultimátní depresi.
A s Muškátem je nejspíš konec. A Xi má přítele. A s Panem P. neumím mluvit. A Zelenooký zmizel.
A tak ho můžu pateticky milovat jen jako vzpomínku, jako představu.
Tak se teď cítím také. Akorát netoužím po bývalém, ale po někom stejně nedosažitelném.