Vidím potok. Vidím rákos. Vidím kosatce. Slyším žáby - desítky, možná stovky hlasů. Říkám si, že tohle je to, co potřebuju. Že tohle je. Ale čím víc upínám pozornost na rákos, na žáby, na kosatce, tím rychleji se zase ocitnu ve víru slov a nápadů. Ve víru, kde není teď, a čas se rozpíná do nekonečna na všechny strany.
V prostoru, kde žába nic neznamená. Kde je rákos tak pokřivený, že nakonec nemá žádný tvar. Přestává být rákosem; přestává být.
Chtěl bych umět zachytit aspoň část toho proudu. Jeden moment v čase, malé místo v prostoru. Chtěl bych se chytit žab a rákosů a vrátit se zpět. Místo toho myslím na D., jak jsem mu seděl na klíně. Kdysi dávno, někde tady. Jak jsem se cítil naživu, jak jsem prožíval celkem naplno jednu letní lásku.
Jak jsem možná naposledy - a možná vůbec poprvé - randil s lehkostí.
Nemyslím v tu chvíli na Xi - Xi se vytratil. Nemyslím na Ezouše ani na Pana P., protože nikdo z nich nebyl -
ledňáček -
A myslím na Joannu.
Hledám kontinuitu, hledám příběh ve svém životě. Něco, co spojí mě u jezera v neděli, mě u jezera s D., mě kdysi dávno, když jsem chodil bosý ze školy přes Jarov.
A když na mě padne samota, hořce se usmívám, že jsem se zase nechal obalamutit hřejivostí objetí Mladíka.
Mladík potřebuje teplo těl!