Přelévám svůj život z dlaně do dlaně, z hrsti do hrsti. Teče jako voda a pořád se ho trocha ztrácí, až jednou nezbude nic.
Koukám na tu spoušť a před očima mi mizí, tak jako mi mizívá svět, když se nesoustředím. Přechází do slov.
Co ještě zbývá?
Magnolie, pomněnky a pustoryly. A zapomnění.
Zbývají mi oči a dech. Oči pro krásu a dech jako kotva.
Kde jsem, kde jsem v tom neuchopitelném víření, v chaosu, v barvách z vesmíru, kde jsem v nicotě, která nemá střed a neustále se rozpíná?
Tady. Teď.
Ošahávám se nádechem, rozpínám se sám v sobě a cítím se. Jsem tady. Jsem teď.
A když vidím magnolii, už nejsem. A není nicota. Je jen květ, velký, narůžovělý.
A kdyby mi nezbylo nic, pořád mi zbývá krása slov, plynulost slov ve Vlnách.
Jsi moudřejší než rákos.