"A piš víc! Myslím jako články, ale zprávy taky můžeš psát."
Momentálně osciluji mezi dvěma stavy: prvním je klid, ve kterém necítím potřebu o čemkoliv psát, druhým je volný pád do propasti, který připaví všechna slova o význam. Zbývá pak už jen prázdnota a mlčení, a i to mlčení je bezvýznamné.
***
Vrátil jsem se na instagram, abych se pochlubil svou jednorožčí fotkou, a mimoděk jsem se přesvědčil o tom, že mám úzkost ze sociálních sítí. Že je vlastně přijemné se od určitého prostředí - i od určitých lidí - vzdálit. Vzdaluji se tak ale všem a tvořím pomlky, na které už se nedá navázat. Co bylo, už není. Ale ono nikdy nic nebylo.
Z prázdna sociální izolace se vynořila diskuse o fotkách bříška - a impulz prohledat starý externí disk, vypátrat fotky z doby před čtyřmi, pěti lety. Fotky, na kterých mě Zelenooký češe a já mám hřívu, jak kdybych roky odmítal jít k holiči. Koukám na fotky z jednoho dne, který jsme strávili u bývalého přítele Zelenookého, a žasnu, jak šťastně tam vypadáme. Jak se směju, jak se tulím. Najednou se boří celá koncepce toho, že jsem s ním nebyl šťastný.
Totiž, byl jsem nešťastný, ale měl bych se přestat vyhýbat otázce, jestli to nebylo jen a jen mnou - mou neschopností být šťastný, ať se už děje cokoliv. Že kdybych se včas zbavil tohohle nešvaru, možná bych nakonec byl se Zelenookým spokojený víc než dost. A pokud ne, nejspíš bych byl spokojený s Panem P. A jestli ani s ním, pak bych aspoň byl spokojený sám se sebou.
***
Na hranici mezi snem a bděním občas zahlédnu vysokého tmavovlasého chlapce. Vzpomínka na něj vzbuzuje otázky. Vzbuzuje otázky, které vzbudilo kdysi i psaní s Xi. V noci, nad ránem, se budím, a nemůžu nic dělat. Poslouchám Sugar for the pill a všechno se otřásá. Stírají se kontury - kdo to je, na koho to myslím? Je to Mladík? Je to Xi? Je to Ezouš? Je to Pan P.? Je to - kdo ví, jak se jmenoval, možná Petr, kluk s kudrnami a kloboukem, který mi napsal, že jsem kouzelný, a odjistil tak všechno to, co vedlo až ke dnešku, přes všechno, přes Letní bouři, přes Racka, přes Střepy a kluky z vývojovky a Zelenooké...
Je to ten pravý. Člověk, který neexistuje, který se mi zjevuje jen jako odlesk v očích někoho třetího. Z Mladíka má hřejivost, krásné pevné objetí, rukávy v zelené mikince, která pod sebou nemá triko, ten hnědovlasý úsměv a nádech nevinnosti (kterou tam samozřejmě vkládám až já svou projekcí). Jeho vkus na hudbu a na knihy jsem mohl zahlédnout v Xi a Panu P.; v Panu P. navíc jistou eleganci, pocit klidu a pevnosti, v Xi tu uměleckou jiskru, otevřenost životu. Přes Střepovo modré triko kdysi dávno jsem cítil jeho vůni. V očích Kluka z vývojovky jsem zahlédl jeho smutnou krásu. Z Ezouše přitažlivost, ten pocit, když se naše rty přiblížily poprvé, i podruhé, i potřetí, a elán.
Kdo ví, co jsem zahlédl v Zelenookém. Snad pocit lásky, snad bezprostřednost, snad zvláštní druh čistoty. Nebo ten pocit bezstarostnosti, pocit, že jsme tu my dva, tady a teď, a to stačí. Pocit stesku při každém rozloučení, pocit rodiny.
Musím si připomenout, že neexistuje. A i kdyby existoval, kdo ví, jestli bych ho poznal. Že ze všech lidí na světě jsem mu já možná nejpodobnější.
Kdo ví, jestli mě ještě někdy někdo vezme za ruku a já budu mít aspoň na chvíli pocit, že je všechno na svém místě. Já vedle Tebe.
Možná jsem ještě pořád i po tom všem a vší hořkosti navzdory romantik.
Nebo jsem jenom melancholickej plevel, co se až moc utápí v patosu, nostalgii a sentimentu. Roste tam, kde ho nikdo nechce, a smutně se tváří na všechny strany.
Jaký by asi byl mladík, kdyby byl o pár let starší?
Jaký asi byl Pan P., když byl o pár let mladší?
Jsi opravdu super host, ale nepitvej se už ve štěstí. Jinak skončíš mnohem hůř, než si teď myslíš. :)