Došla mi slova.
Dochází mi dech.
Jestli s Muškátem kdy existovala naděje na budoucnost, teď je po ní veta. Tuším to, když si další odpoledne vzpomenu, že ani dnes jsem se neozval - a že už vlastně ani nevím, s čím bych se ozval.
Je to bizarně podobné - a zároveň opačné - tomu, co bych nejspíš prožíval, kdybych chtěl napsat Xi. Ani tam bych netušil, co vlastně napsat. Proč se vůbec ozvat. Jenže tam bych nejspíš zkoušel hledat důvod.
Všechen volný čas někam mizí. Ztrácí se. A když ho nějak trochu zachytím, zjišťuju, že vlastně neexistuje žádný smysluplný způsob, jak ho trávit.
Mohl bych si číst, ale ani to už se mi nechce.
A tak se oddávám poslechu depresivní hudby a představuju si, jak bych se zhulil - jak ideální byl v tomhle Zelenooký, který nedělal nic jiného - a jak bych jen ležel a poslouchal. Ve tmě. Ve smutku.
A když hledám hudbu, kterou bych si u toho pouštěl, zjišťuji, že to od Xi znám There is a light that never goes out.
Přemýšlím nad Panem P. Když ráno už podruhé potkávám "kunďáka" s delšími světlými vlasy, který nastupuje na zastávce, kde bydlí či bydlíval Pan P., neubráním se ne nepatrnému rozechvění, že existuje jistá možnost, že je to nový objev Pana P. Objev, kterému bych nemohl ani ve snu konkurovat.
Pohled na hezké lidi mi nakonec připomíná, kde je ve světě mé místo.
A pak si při pohledu do zrcadla všímám kruhů pod očima, nazelenale bledé pleti, modrého povlaku tam, kde za pár hodin vyraší ráno oholené vousy. Všímám si, že vypadám sešle.
Nakonec totiž někde hluboko vím, že bych měl být za Muškáta rád. Že hezčího člověka, ochotného se mnou randit, už pravděpodobně nenajdu. A že jestli nechci zůstat sám, budu muset překousnout naše neshody a radši se podvolit.
Jenže se tím hrozivě vyzvedne otázka:
Vážně nechci zůstat sám?
Sám je přece nejlepší. :)