Říkám si, jestli je vůbec možné, abych byl s někým, kdo by neměl pochopení pro mé stavy. Pro to, že se někdy uprostřed dne vytratí ze světa veškerá barva, veškerá vůně, všechno, a zbydou jen mdlé obrysy věcí. A s tím vším se vytratí radost. Vytratí se minulost, vytratí se budoucnost a člověk najednou stojí uprostřed nicoty. Né té krásné uklidňující nicoty, ale uprostřed té, která skoro bolí.
Říkám si, jestli je vůbec možné, abych byl s někým, kdo by se nesmál mým suicide vtipům. S někým, kdo není aspoň trochu broken, aspoň trochu patetická buzna.
A pak je tu V. V. a jeho nicota, V. a jeho vitrioličnost. V. je V.V. a jeho Heidegger.
V. a moje platonická neláska.
Možná je smutný, že jedna z věcí, které si přeju ze všeho nejvíc, je být loveless. Být aromantický. Necítit k nikomu lásku, nikdy se nezamilovat - a nemít ani tu potřebu.
And we were loveless, oh, it was pure bliss
Je možná hrozné, že jedna z věcí, které si na Muškátovi vážím nejvíc, je, že jsem se do něj nezamiloval.
Často vzpomínám na Pana P. Co asi teď dělá Pan P.? Jak mi bylo hezky s Panem P. Jak byl vyzrálý. Jak byl tichý.
I když nic z toho není pravda.
Občas vzpomínám na Ezouše. Jak hezky líbal. Jak by to stejně nefungovalo, ale jak to bylo pěkných pár chvil.
Často myslím na nicotu. Na to, až přestanu existovat. Na to, že je to nejkrásnější věc. I když nepředstavitelná. Ale pomyšlení, že někdy nebudu cítit nic, že někdy budu nebýt.
Že někdy přestane můj nervový systém fungovat, entropie v mém těle vzroste a život i vědomí se vytratí. Neodejdou, prostě přestanou existovat, protože jsou jen produktem nervového systému, jsou jen složitá chemie.
Nakonec i můj smutek je jen složitá chemie a každý aspekt mého života je jen složitá chemie.
Nakonec největší klid zažívám v těch chvílích, kdy se mi podaří zavřít oči, vydechnout a pochopit, že nic nemá smysl, že nic nemusím. Že na mě není žádný tlak. Že nemusím žit tak nebo jinak, že nemusím žít ani vůbec nijak. Že v kosmickém měřítku je úplně všechno jedno.
Že jediné, co ještě dává smysl, je zpříjemnit si ten čas, dokud jsem vědomý.
A hrdě nemít děti.
Občas myslím na Xi a nechci.
Jsou chvíle, kdy se všechno vytratí, ale nezmizí to do té krásné, uklidňující, široké nicoty, která mi dává možnost se nadechnout zplna. Je to jako kdyby je někdy vysál, a tím vysál všechno živé ze mě. A přesto pořád žiju. A necítím nic. Jen nechuť.
Jsou chvíle, kdy vím, že stočit se do klubíčka a plakat by bylo to nejlepší, co bych mohl udělat. To nejpříjemnější.
Nakonec pořád miluju. Ale koho, to sám nevím. A proč ,to taky nevím. A jako bych měl předtuchu, že celý život budu jenom utíkat. Dál, dál od bolesti.
Dál ode všech a ode všeho.
Možná se Muškáta bojím, protože když ho pustím blíž, mohl by mi ublížit.
Nakonec se možná bojím, že až mi dá košem, zamiluju se.
Stává se ze mě Pan P.
Poznávám to, když říkám "beru to tak, že se s nikým dalším nescházím".
Jsou chvíle, kdy si umím říct, že to zase přejde.
ale jsem fuckin exhausted
a muškát mě nechápe
mě odmítá chápat
mě neslyší
jsou chvíle, které jsou jen chvíle
které nejsou nic než teď
kdy jsem
a občas chci, aby mi někdo dokázal boha
aby mi někdo dokázal smysl
aby mi někdo dokázal všechny ty věci, ve které jsem za poslední roky ztratil víru
věci, které nejsou
o kterých jsem už neuvěřitelně přesvědčený, že nejsou
že jsou jen vedlejším produktem našeho vnímámí světa
a když čtu středověké legendy
když čtu bibli
hledám biologické
fyziologické analogie
vysvětlení
popírám zázraky
vím jenom, že jsme my dva, spolu se držíme a držet se přestaneme
a ani spolu neuhnijeme
jsou jenom atomy a prázdno
a prázdno
moje mantra pro dosažení věčnosti
k čemu mi je nakonec partnerství a láska, když mě každý moment dokáže zadusit osamělostí
k ničemu
nic k ničemu není
a nic není
jen my jsme
a jsme k ničemu