M. třímá svou moudrost jako vítěznou zbraň. Společně se smějeme frázím Muškáta, a já si v duchu říkám, že i ona má své fráze. Svoje formulky na každou situaci. Žít si to svoje. Nakolik to je vlastně odlišné od zvolání Neužíváme si dostatečně své mládí? Výsledek je každopádně stejný: nemám na to co říct. A jak tak sedím naproti své třetí terapeutce, začínám si uvědomovat, že nevím, jestli má smysl ji dál navštěvovat. Dál se totiž nedostaneme, narazili jsme na mé limity. V tu chvíli si říkám, že líp už se mít nebudu.
Zapomínám ale na to, že se ještě pořád můžu mít mnohem hůř. Kdybych tak věděl, že pár dní po setkání s M. mě čeká další pád. A jak málo stačí. Prvních pár akordů z River Guard, které okamžitě vzbudí vzpomínku na solve, na které zapomnělo navázat coagula. Vzpomínku na příšerné klapání na začátku nahrávky, která je na youtube. Vzbudí tíseň, které se nedá vyhnout.
Jistě bych se mohl tvářit, že je to jen další nostalgická chvilka, ale není.
Někdy už jsem vážně unavený z toho, že musím vynakládat téměř všechnu energii jen na to, abych nespadl do propasti. Jsem na horizontu událostí a už není cesty zpět. Můžu buď vzdorovat, dokud to jen půjde, nebo se nechat pohltit.
A v duchu moc dobře vím, že ani v tom vzdoru není nic hrdinského. I to nadčlověčenství je prostě jenom útěcha a nic víc.
Opakovaně si musím připomínat, že nesmím uvěřit tomu, co tak přesvědčivě tvrdí to černé ve mně.
Asi málokdo si tolik užíval mládí jako já. A nemůžu říct, že by mi to přineslo zvláštní útěchu. :)