"Já nechápu, jak někdo může chtít žít, je to strašně nepřirozený," říká V. Směju se. Ale nevím, jestli souhlasím. Přirozenost mi uniká. Stejně jako podstata, jak by řekl Muškát. O tom, že s Muškátem to není úplně ono, přemýšlím téměř od začátku ledna. Všechno vypadalo téměř pohádkově, dokud nepřišlo první ultimátum. "Já se bojím, že pokud se spolu do několika týdnů nevyspíme, podlehnu svým potřebám." A to bylo jako kamínek (nebo spíš balvan?), který spouští lavinu.
Ve středu chci sebrat odvahu a pročistit vzduch.
Přitom se ale musím ptát sám sebe, co se změní.
Asi nemá cenu se ptát, co se změní v každodenním životě, protože v tom se právě nezmění vůbec nic. Mám ale obavy - čím dál tím větší -, že Muškát je hlavní pilíř, který mi pomáhá držet si od těla přesně ty pocity, které si od těla držet chci. Zejména osamělost a myšlenky na Xi. (Vlastně už stejně nevím, co bych si s Xi říkal. Je to nakonec tak, že čas lidi oddálí. A čím delší čas uplyne, tím těžší je navázat.)
Bylo by třeba začít znovu. Udělat tlustou čáru - co víc, pořídit nový šesit a na ten starý zapomenout. A jít dál. Jenže to pořád budu já, kdo půjde dál.
Při koukání na dokument, ve kterém se po obrazovce potácí gorilátko, si vzpomenu na Ezouše. Jak jsme mluvili o Lorenzově dětském schématu - jak jsem si s ním vlastně celkem dobře rozuměl. Jak mi bylo sympatické, co všechno ví.
Na Pana P. myslím čím dál častěji. Znovu se mi vybavily věci, které mě bolely - a znovu mě zabolely. Především proto, že přinejmenším část z nich podrývá trosky mého sebevědomí.
Myslím i na bývalého.
Vzpomínám.
Znovu mi tehdy přijde nějak sladší a živější. A musím se ptát sám sebe, jestli jsem vůbec schopný mít vztah.
V hlavě se mi všechno motá a nic kloudného z toho není.
Ale jsou dny, kdy na tom nezáleží. Jsou dny, kdy je dobře. Dokud něco jako beranidlo nerozrazí dveře tak široce dokořán, že ztratím dech a chvíli ho ani nechci popadnout.
Není proč.
Zajímavé