close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

China

9. února 2019 v 21:12 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
Usmívám se, když si pouštím svůj výběr tísnivě depresivních post-rockových skladeb. Když slyším Million roads to nowhere a vzpomenu si, kolikrát jsem se u toho utápěl v chmurách a sebelítosti. Jako kdyby můj život najednou dostal smysl - skrz soudružnost, skrz to, že je tu něco, co mě provází tak dlouho. Něco, co trvá.
Usmívám se, jako bych snad věděl, kam mířím, nebo co se životem. Přitom netuším vůbec nic. Netuším ani, co bych vlastně chtěl.
Ráno se probouzím s podivným pocitem. Jako by se mi o někom zdálo, o někom důležitém, o někom, kdo je mi blízký. Ale nemůžu si vzpomenout, kdo to je. Když říkám v kuchyni psovi, že si olizuje vousky jak mlsný kocour, udeří to znovu. Tohle mi připomíná... ale koho? Tápu. Zkouším Pana P., zkouším Xi, zkouším Ezouše, ale bez úspěchu. Mlsný kocour mi uniká.

Nevím, kdy naposledy jsem tak často vzpomínal na bývalého. Kdy mi bylo tak smutno, kdy se mi tak stýskalo. Přestože vím, že i kdyby se znovu ozval, i kdyby měl zájem zkusit to znovu, já odmítnu. Ten vztah v sobě měl tíhu toho, co mohlo být. Všech těch možností, které nikdy neměly šanci dojít naplnění - ale přesto existovaly.
Když v autobusu zahlédnu zelenookého chlapce, nemůžu odtrhnout oči.

A pak si najednou uvědomím, že jsem zestárnul. Že už nikdy nezažiju nic podobného. Že už ani nebudu schopný milovat stejně. Dochází mi, kolik pocitů se vytratilo, zmizelo v nenávratnu. Najednou - nejspíš poprvé - skutečně pociťuji, že stárnu. Že mládí už skončilo. Že jsem nědko jiný, někde jinde a nějak jinak.
I když řeším pořád ty stejné problémy.

Najednou mě s minulostí pojí jen pár písniček a vzpomínky na obrovské zhulené zelené oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vencisak vencisak | Web | 13. února 2019 v 11:09 | Reagovat

To jsou takové stavy mysli, co jsem míval ve 23, ale jak se čísla otočila, svět mi přijde mnohem harmoničtější a já vyrovnanější. Takže pokud jsi někde mezi, věda je lepší téma, než vztahová trápení. Si myslím.

2 stuprum stuprum | Web | 15. února 2019 v 0:03 | Reagovat

To je fuk, jestli ti je dvacet nebo padesát. Kdykoliv můžeš všude vidět hovna a  nebo taky jednorožce. :)

3 Adi Adi | 15. února 2019 v 19:12 | Reagovat

Nechce se mi věřit, že to napíšu, ale souhlasím se stuprumem. Hormony fungují stále stejně, je jedno, kolik ti je. Jen prostě s vyšším věkem to alespoň dle mého dojmu přichází s menší frekvencí, neboť nejsme tolik vystaveni společnosti jako tomu je během školních let... každopádně bych ti moc přála, aby to znovu přišlo.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 17. února 2019 v 22:52 | Reagovat

[1]: Sice nemyslím, že to bude můj případ, ale mám neskonalou radost, že mi blog okomentoval někdo, kdo má rád Joannu.

[2]: Někdy bych fakt rád, abych měl nad přepínáním mezi hovnama a jednorožcema vliv. Ale ono se to tak nějak přepíná samo.

[3]: Možná fungují stejně, možná ne. Ale s tím subjektivním prožitkem, že každý pocit má trochu jinou chuť, s tím věda stejně nic nezmůže.

5 vencisak vencisak | Web | 18. února 2019 v 12:09 | Reagovat

[4]: Však díky Joanně jsem objevil tvůj blog.

Byl to jen takový postřeh, odnést si z něj není třeba v pravdě nic. Jen mi přišlo, že se trápíš kvůli nepovedeným vztahům, což člověku jen ubírá produktivní čas života, který vedem jen jednou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama