Přemýšlím o šedesátých létech a Cher a najednou se mi vybavila vzpomínka na Střepa. Jak jsem se mu jednou svěřil, že bych chtěl zažít akutní intoxikaci 3,4-Methylen dioxy methamfetaminem, známém také jako extáze. Jak mi řekl, že bychom si to mohli dát spolu a začal plánovat výlet do německa na nějaký rave. Jak jsem rychle odmítal.
Jaké by to asi bylo, kdybych přijal? Jaké by to bylo jet se Střepem, s nádherným voňavým Střepem do Německa a strávit tam noc na extázi. Jak bychom dbali o svůj pitný režim, protože to se na extázi prý musí. Jak by se asi změnil vztah mezi námi.
Občas se mi vybaví, jak krásně říkal slovo "miluju". Já miluju Cher. Já miluju Marinu.
Jaké by to asi bylo, kdyby mě nikdy nepřestal balit, kdyby mě sbalil, kdyby mi někdy vyznal lásku.
Jaké by to asi bylo, kdybych tehdy nebyl s bývalým.
Jak by mi asi zlomil srdce. Ještě víc.
***
"Jestli život něco rozhodně není, tak fér. Život opravdu není fér," říká mi M., sedící naproti mně v křesílku, které mi vždycky přišlo tak nějak drobné. A já se musím ptát na dvě věci. Chci vůbec žít nefér život? A co tedy život rozhodně je? Dovedu si na to odpovědět?
Samozřejmě, že nedovedu.
Samozřejmě, že nedovedu.
A co dál?
Nakonec tuším, že některé dveře by měly zůstat zavřené. Že otevřít je znamená spustit lavinu, která se nedá zastavit. Skvělým případem je jódlovací kapela Oesch's die Dritten.
Často myslím na bývalého.
Možná to jsou další dveře, které bych neměl otevírat. Vím, že mu nenapíšu. Stejně jako nenapíšu Panu P. Protože pak by ta bublina splaskla.
Stejně jako už nejspíš první nenapíšu nikomu, na kom záleží. Kromě V. a dalších přátel.
Nakonec se hádám s kamarádem o lásce. O tom, jak se už nechci zamilovat a jak nechci vztah založený na zamilovanosti. Prý prožívám vztahy neuvěřitelně nezdravě. (Ale stalo se vůbec někdy, že by mi zamilovanost přinesla něco jiného než potíže? Nemůžu si vzpomenout na žádný příklad.)
***
Přemýšlím nad hudbou Hanka Williamse a nad tím, jestli vůbec někdy budu schopný někoho poznat tak jako jsem poznal bývalého. Nad tím, jestli jsem schopný si někoho pustit k tělu. Jestli bych byl schopný, čistě hypoteticky, pustit si k tělu aspoň Xi.
Odpověď znám a trochu mě děsí.
Muškát vyžaduje blízkost. Vyžaduje sdílení. A já zjišťuju, co všechno sdílet nechci. Začínám zjišťovat, že jsem větší samotář a mrzout, než jsem si vůbec myslel.
Nakonec problém možná netkví v tom, že bych měl smůlu na partnery. Možná, že problém vězí ve mně. Možná jsem prostě jen věčně nespokojený, věčně hledám problémy tam, kde nejsou a kdo ví co ještě.
A tak.