Za poslední dva týdny se mým životem prohnaly všeliké neduhy. Na koncertu Zrní jsem si zhoršil tinnitus, dalších deset dní jsem strávil v kortikoidovém omámení a hned první den potom jsem započal sérii tří dnů naplněných bolestí hlavy, která mi nedovolí pořádně usnout, a křečí v žaludku. Má úzkost situaci nepomáhá, pečlivě přepočítávám počet dní od poslední schůzky s jistým mužem a pravděpodobnost, že se jedná o příznaky primoinfekce HIV.
Jedna ze světlých stránek tohoto martyria je, že se mi tinnitus vrátil skoro k normě. Je to nejspíš jediná světlá stránka, ale aspoň je tu nějaká.
Další světlé stránce můžeme říkat třeba Muškát. Muškát mě před Vánoci svým dlouhým upřeným pohledem okouzlil. Ze všeho nejlepší je, že na něj nemám crush. Je mi sympatický, je mi s ním příjemně, ale necítím žádné šílené pocity. Ani ty hezké, ale ani ty ošklivé. Místo šílené zamilovanosti se tak zatím nechávám laskat něžnou postupností. Všechno se vyjíví tak hladce, že je to skoro až děsivé. Ne že by zatím bylo zaručené, že z toho něco bude. K mému potěšení ale zjišťuji, že se před ním stydím za své tělo. Což je dobré znamení - záleží mi na něm a nechci ho zklamat.
To vše ovšem jen pokud nejsem ve svém posledním tažení. Nakonec, nebudu zapírat, jsem strávil silvestrovskou noc sněním o tom, že se ráno nevzbudím, protože mi explodují moje křečovité vnitřnosti.
Přes vánoce jsem nebyl skoro nikde k zastižení a zjistil jsem, že mi to vlastně vyhovuje. Netuším, jak dlouho bych byl schopný vydržet bez intenzivnějšího virtuálního kontaktu, zvlášť v běžném životě, kdy nemůžu celé dny zapomínat na realitu ve Skyrim. Když tak ale přemítám, zjišťuji, že se vlastně ani nechci vracet na instagram, že nechci trávit víc času na messengeru.
Rezekvítková mi pořád naznačuje, že bych měl zkusit psát. Máme oba napsat povídku na téma, které se objevilo v jednom mém snu. Dokonce jsem někdy měsíc zpět i začal, ale pak jsem se k tomu už nevrátil. Jedna z věcí, která mě trochu odrazuje, je vědomí, že i kdybych se snažil sebevíc, verze Rezekvítkové mi bude připadat lepší. Přestože mám sám trochu představu, jak by se celá věc měla odehrávat (a ulehčující je i to, že celá tématika je béčkově hororová, takže ani není potřeba snažit se o nějakou velkou vznešenost). Jenže znám svou těžkopádnost a nudnost. A moc dobře vím, že po třech odstavcích stejně všechno smažu.
A to je asi tak všechno.