close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

The river is always my home

5. ledna 2019 v 19:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
S Muškátem jsme se pustili do nedobrovolného tance. Přešlapujeme nervosně na parketých počátečního randění, s obavami, jak moc špatný bude další krok. Tancujeme s grácií slonů. Ale na každý špatný krok obvykle připadne aspoň jeden správný. Celé to ovšem vyústí k tomu, že se musím ptát, jestli je to pro mě bezpečné. Bezpečí, jak jsme se shodli s M., je pro mě teď klíčové.
Tak klíčové, že chvílemi toužím opevnit se v nejvyšší věži pohádkového hradu a nečekat na prince na bílém koni, ale jenom na smrt. A věnovat se něčemu jinému. Třeba čtení.

Když jsem si někdy v sedmnácti prozpěvoval s kytarou I am a rock, a usmíval se u verše I have my books and my poetry to protect me, netušil jsem, o kolik pravdivější to bude za téměř deset let. Občas, když se ráno dobře upravím, si při pohledu do zrcadla říkám, jak by to bylo romantické, kdybych se v době největšího rozkvětu své krásy (to znamená pár let zpátky, nejspíš), rozhodl skoncovat s randěním.
Na to, aby to někoho dojalo, bych ale musel být obdarován mnohem větší krásou, než tou špetkou, kterou jsem v těch dobách měl a která je teď už poznamenaná únavou, věkem a počínajícími vráskami.
Když se ráno neučešu a nechám si vlasy padat volně do čela, všimnu si, jak hrozně unaveně a staře vypadám. Jak najednou vyniknou propadlé tváře a kruhy pod očima, a že moje kůže je tak bledá, že i rašící vousy vypadají jako nemoc.

A pak si vzpomenu na ty chvíle, kdy se dlouho koukám Muškátovi do očí, do těch hnědých obrovských očí, které mívá tak často přimhouřené, a po nějaké době se mi rozbuší srdce a zamotá hlava z toho pocitu, že bych se v nich snad mohl utopit. (Jsou chvíle, kdy se mi vybavují i jiné oči, oči s dlouhýma řasama, světlé, do kterých jsem se odůvodněne bál podívat. Oči, které nejspíš už nikdy neuvidím - a především oči, na které bych měl pro své vlastní dobro přestat myslet a přestat si dělat naděje - ostatně sám jsem si teď vybral něco jiného).

Můj nový playlist na spotify mi připomíná, že v sobě mám jedno místo. Místo klidu, kam se můžu vždycky schovat - Svoji řeku. Občas bych chtěl umět kreslit, abych ji mohl zachytit. Myslím, že kresba tužkou by jí vážně slušela. (A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl: Jsou ohně marny, jsou. Vždy zhasnou. Uplovou.)
A občas si uvědomím, že i kdybych zůstal už nadosmrti sám, nebylo by to až tak hrozné, protože bych si i tak našel to svoje.

A nakonec musím přiznat, že se mi stále nepodařilo odhalit identitu komentujcího pod Rulíkovým koláčem. Dostanu další vodítka, nebo zůstane záhadou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama