S Muškátem jsme se pustili do nedobrovolného tance. Přešlapujeme nervosně na parketých počátečního randění, s obavami, jak moc špatný bude další krok. Tancujeme s grácií slonů. Ale na každý špatný krok obvykle připadne aspoň jeden správný. Celé to ovšem vyústí k tomu, že se musím ptát, jestli je to pro mě bezpečné. Bezpečí, jak jsme se shodli s M., je pro mě teď klíčové.
Tak klíčové, že chvílemi toužím opevnit se v nejvyšší věži pohádkového hradu a nečekat na prince na bílém koni, ale jenom na smrt. A věnovat se něčemu jinému. Třeba čtení.
Když jsem si někdy v sedmnácti prozpěvoval s kytarou I am a rock, a usmíval se u verše I have my books and my poetry to protect me, netušil jsem, o kolik pravdivější to bude za téměř deset let. Občas, když se ráno dobře upravím, si při pohledu do zrcadla říkám, jak by to bylo romantické, kdybych se v době největšího rozkvětu své krásy (to znamená pár let zpátky, nejspíš), rozhodl skoncovat s randěním.
Na to, aby to někoho dojalo, bych ale musel být obdarován mnohem větší krásou, než tou špetkou, kterou jsem v těch dobách měl a která je teď už poznamenaná únavou, věkem a počínajícími vráskami.
Když se ráno neučešu a nechám si vlasy padat volně do čela, všimnu si, jak hrozně unaveně a staře vypadám. Jak najednou vyniknou propadlé tváře a kruhy pod očima, a že moje kůže je tak bledá, že i rašící vousy vypadají jako nemoc.
A pak si vzpomenu na ty chvíle, kdy se dlouho koukám Muškátovi do očí, do těch hnědých obrovských očí, které mívá tak často přimhouřené, a po nějaké době se mi rozbuší srdce a zamotá hlava z toho pocitu, že bych se v nich snad mohl utopit. (Jsou chvíle, kdy se mi vybavují i jiné oči, oči s dlouhýma řasama, světlé, do kterých jsem se odůvodněne bál podívat. Oči, které nejspíš už nikdy neuvidím - a především oči, na které bych měl pro své vlastní dobro přestat myslet a přestat si dělat naděje - ostatně sám jsem si teď vybral něco jiného).
Můj nový playlist na spotify mi připomíná, že v sobě mám jedno místo. Místo klidu, kam se můžu vždycky schovat - Svoji řeku. Občas bych chtěl umět kreslit, abych ji mohl zachytit. Myslím, že kresba tužkou by jí vážně slušela. (A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl: Jsou ohně marny, jsou. Vždy zhasnou. Uplovou.)
A občas si uvědomím, že i kdybych zůstal už nadosmrti sám, nebylo by to až tak hrozné, protože bych si i tak našel to svoje.
A nakonec musím přiznat, že se mi stále nepodařilo odhalit identitu komentujcího pod Rulíkovým koláčem. Dostanu další vodítka, nebo zůstane záhadou?