Když si zalévám mátový ajurvédský čaj od K., najednou se mi vybaví léto a všechno kolem. Státnicový maraton a Ezouš a samota a stres. Depresivní playlist šitý na míru takovým situacím (that there, that's not me... I'm not here, this isn't happening). Samozřejmě vím, že je to tím, že čichová dráha vede mimo jiné i přímo do limbického systému (kdysi bych uměl říct, kam přesně. Piriformní kůra? Entorhinální kůra? Kdo ví.)
S Xi. nejsme v kontaktu už téměř měsíc. Vím, že je to vlastně dobře, zvlášť se všemi těmi věcmi okolo Muškáta. Je to zkrátka bezpečnější. Přesto se nemůžu zbavit ostrého ledového střípku, který mi plave někde v myokardu a při každé systole to maličko zabolí. Neustále se otáčím za minulostí, koukám na věci, co už nejsou a pateticky vzdychám. A pak si říkám, že některé věci by bylo lepší z minulosti vůbec nevytahovat, i kdyby tam měly vyhnít. Ze všech vzpomínek na Xi. se mi dokola vynořují jen asi dva obrazy. Ne, že bych si zbytek nemohl vybavit. Ale sám se nevynoří.
Pan P. už možná vyhnil. Občas si představuji, co by se mnou asi udělalo, kdyby se mi znovu nečekaně ozval. Určitě by mi zabušilo srdce, učitě by mi vyrazil studený pot na zádech a na pár vteřin bych zapomněl dýchat. Ale v jádru už bych dovedl odpovědět. Nebylo by to jako na podzim, když jsem se válel pod dekou u babičky na gauči a najednou jsem si všiml zprávy, na kterou jsem byl schopný reagovat jen třemi slovy.
Říkám si, jestli by měl Muškát proti Panu P. šanci. Nebo jestli by měl Pan P. šanci proti Muškátovi. V jádru totiž vím, že i když mi je s Muškátem příjemně, byli tu lidé, se kterými mi buď bylo líp, nebo kteří mě dovedli okouzlit. A přestože rozum ví, že lidé, ze kterých se mi nemotá hlava, na které nemyslím od rána do večera a ze kterých mě nebolí srdíčko, jsou pro vztah mnohem lepší, pořád tak jakoby tápu.
A pak jsou tu ty chvíle, kdy poslouchám Ten love songs a dojímám se u obratů jako we have different heartbeats, but all the same heartbreak nebo did you ever feel you're heartbroken? did you ever feel like it's the end of the world? Vím, že je čas dát vale všemu tomu okouzlení nějakou pitomou romantikou, že je čas přestat se nadchávat pro představy tragické lásky, zoufalé lásky a všeho podobného. Ničemu to totiž nepomůže. Vždycky si ale říkám, nakolik může někdo pochopit mou křehkou patetickou dušičku, dušičku, co má zlomené srdce už osm let v kuse.
Dušičku, která je stará až hanba, které bude za půl roku sedmadvacet a měla by sakra dospět, ale místo toho aktivně vyhledává utápění se ve sračkách.
Mohl bych začít u toho, že si nebudu pouštět svoje depresivní playlisty. A budu se muset naučit, že i veselé věci mohou být krásné. Jenže to bych nesměl být oživlý hrdina romantické tragédie.
Jsou chvíle, kdy si přeju, abych mohl načíst uloženou hru, vrátit se zpátky a se zkušeností, kterou jsem už nabyl, udělat poučenější rozhodnutí. Nelíbat se s Ezoušem, nenadchnout se pro Xi. Těžko bych něco mohl udělat s Panem P.
Ale možná by bylo potřeba vráti se až někam k Letní Bouři a neotevřít si 17. října 2011 iBoys, nenapsat si s ním a nepropadnout se do první imaginární lásky.
Faktem ale nakonec bude, že je úplně jedno, jak daleko se vrátím. To, že se mám tak jak se mám se nedá vystopovat k jedné jediné události. Jde prostě o to, jak svůj život žiju. Jde o to, že kdyby se neobjevila Letní Bouře, objevil by se tehdy někdo jiný, protože jsem to potřeboval, protože jinak se svými náladami nakládat neumím. Že nakonec náprava bude vždycky jenom důsledkem usilovné snahy. Že bude potřeba naučit se žít s tím, co nemůžu změnit.
Nakonec se opět dostávám k formulce, která mi vytanula na mysli, když jsem někdy před svátky odcházel od paní M. a rozhodl se, že není nic špatného na tom, zkusit ještě jednou dát Xi najevo, že bych stál o to ho vidět. "Užívat si to, co je, a netrápit se tím, co není."
Je fakt, že s Muškátem většinou zapomínám na hypotetické otázky, na srovnávání lecčeho s lecčím, na přemítání o tom, jestli by mi nakonec nevyhovovalo víc být sám. V tu chvíli si prostě užívám, jak se mi při dlouhém pohledu do jeho očí rozbuší srdce a neptám se, co bude dál.
Aspoň jedno vím jistě. Že si chci mátového ajurvédského čaje koupit aspoň půl kila.