Moje pokusy o navázání vztahu nakonec ze všeho nejvíc naráží na dvě věci. Na Muškáto naléhání na intimnosti a na mé obavy a neochotu. Jsou chvíle, kdy jsem téměř šťastný. A jsou chvíle, kdy si říkám, že mi vlastně takhle nic nechybí. Bojím se toho, jak běží čas, jak mi ustupují vlasy na čele a odtikávají pomalu ale jistě zbytky mé atraktivity, pokud jaká kdy byla.
Nedokážu si odpovědět ani na otázku, na kterou bych v tuhle chvíli měl odpovědět bez zaváhání. Jestli vůbec chci vztah. Jestli jsem vůbec připravený někomu obětovat část svého času. Jestli si chci někoho pustit tak blízko, aby mi mohl provést to, co Pan P. před rokem. Jestli chci riskovat, že zase skončím v několikaměsíční depresi jen kvůli hloupému zlomenému srdci.
Jestli si na tuhle otázku vůbec kdy odpovím, nabízí se hned druhá otázka. Jestli chci vztah mít zrovna s Muškátem. I v odpovědi na tuhle otázku tápu.
Třetí otázka pak je, co si chci zítra číst na cestě do práce a ani na tohle si nedovedu odpovědět. Jak po mně potom někdo může chtí, abych zvládal rozhodovat o věcech v mnohem dlouhodobějším měřítku?
Snažím se přesvědčit sám sebe, že o nic nejde. Že když zjistím, že mi to nevyhovuje, můžu z toho přece kdykoliv vycouvat. Těžko říct, co mi dává ten pocit dlouhodobého závazku. Možná je to právě ten fakt, že ta relevantní doba potrvá už jen nanejvýš pár let.
Jak vysoká je ale pravděpodobnost, že ještě zvládnu narazit na někoho, kdo by mě přitahoval, a zároveň bychom si i celkem rozuměli? (A proč si u toho znovu vybavím pokoj Pana P.? Když odpovídám Muškátovi na otázku o tom, jak vážně to chci brát, vzpomínám si, jak jsem podrobil Pana P. podobnému výslechu a dostal z něj odpověď podobnou té mé dnešní.)
A nakonec ani můj radikální odchod z instagramu nevyřešil myšlenky na Xi, které mě občas postihnou.
Chvílemi si říkám, že bych nakonec možná nejradši něco platonického. Kdo ví.
Kdo ví.
Kdo ví, ať odpoví.
Je to jen v hlavě. :)