Při poslechu svého dream-popového playlistu se dostávám do podivného stavu. S přivřenýma očima ležím pod peřinou a mám neurčitý pocit prostoru. Rozkládá se přede mnou posledních několik měsíců - chytám se šňůry, vinu se s ní až někdy do dubna. Zpět k myšlenkám na Pana P. Rozhlížím se a vidím mnohost.
Místo tehdejších stesků si najednou uvědomuji, jak krásné bylo scházet se s jistým devatenáctiletým mladíkem. Jak bylo opojné houpat se na nejistotě a prohlížet si ho, kochat se. Jak bylo příjemné, když mě objímal při loučení - jak hřál. Stejně tak myslím na S., který byl podivně odtažitý, ale v jádru velmi příjemný. Na to, jak jsem bez závazků, bez příslibů poznával nové lidi.
Jak jsem s mladíkem sdílel hudbu - Crazy for you - a bavili jsme se o tom. Jak jsme plánovali společný poslech filozofického podcastu.
Jak jsem se někdy v červnu, po celé záležitosti s Ezoušem (hlavní aktéři mého tehdejšího citového života, Ezouš a Pan P., jako by z téhle časové osy byli vynecháni) vznášel pár centimetrů nad zemí, kdykoliv jsem poslouchal stejný playlist. Jak jsem ochutnával život.
Vzpomínám na tu dobu s jistým pocitem štěstí.
Jsou chvíle, kdy mi najednou přijde, že na ničem nezáleží. Že není žádný důvod se trápit. Kdy se všechny pocity rozplynou, kdy jsem schopný myslet na Pana P., na Ezouše, na Xi bez jakéhokoliv bodnutí u srdce. Lehkost, kterou najednou zažívám, trvá ovšem jen několik minut.
Během mého dream-popového rozjímání mi chvílemi všichni ti chlapci splynou. Stanou se něčím abstraktním a já si potvrzuji něco, co tuším už několik let - že to je mnohem víc než o nich o téhle abstrakci, kterou neumím uchopit. Že je v nich něco, co je spojuje - a to něco do nich s největší pravděpodobností vkládám přímo já. Samozřejmě mají jednu věc společnou - všichni se mi líbí, všichni jsou pěkní.
Jak si tak promítám poslední půl rok a něco, mám na jazyku pocit plnosti. Že jsem nakonec, navzdory všemu, nějak žil. Že to vlastně bylo příjemné. Vzpomínám na všechny svoje imaginární lásky tak, jako by měly být napořád. Těžko někdy zapomenu na Letní Bouři, na Střepa (jak jednou krásně modře voněl a já měl zrovna rýmu), na všechny ty další. Ale nakonec vidím krásu právě tam, kde nic takového nebylo. U mladíčka. U S. U toho proplouvání životem.
Nakonec pořád věřím na věčnost, i když mě všechno přesvědčuje o opaku. O tom, že jednou nebudu, a že i za krátký čas mého bytí stihne tolik věcí pominout, že kdybych měl každou z nich oplakávat, zduří mi po chvíli slzné žlázy. A stejně se všichni každý den snažíme vzdorovat, každý den jdeme dál, každý den udržujeme svoje pomaličku odumírající tělo v chodu. Jednou, za stovky nebo tisíce let, si na nás nikdo nevzpomene. Drtivá většina z nás proletí životem a zanechá jen uhlíkovou stopu. Od nebytí k nebytí. Věčnost nikde.
Trvání je stejně ohraničené vznikem jako zánikem, a já stejně toužím po trvalém souznění, i když vím, že každému bude jednou konec - a skončí dřív, než ho stihne utnout smrt.
Nakonec jako by tu zbývalo jen to potěšení při přivřených víčkách, kdy se čas rozprostře jako na plátně, kdy s nezvyklou lehkostí člověk vidí, že i v těžkých chvílích zažíval krásno; pomíjivé, ale přece pořád krásno.
Nakonec jdu životem, o kterém vím, že nemá smysl. Pochoduju, jako bych nějaký smysl měl.