Poslouchám Metamorphosis od Glasse. Dnes už podruhé. Jsem na cestě od babičky a sleduju, jak se stmívá nad ubíhající krajinou. A říkám si, jak je možné, že nějaká hudba dovede tak zabolet. Tak chytit za srdce, tak ho zmáčknout, tak z něj vyždímat pocit, pro který ani není důvod.
Jak intenzivně může na člověka působit umění. V takových chvílích si občas říkám, že by mi vlastně bylo dobře i bez lásky. Připomínám si, že málokterý chlapec dovede vyvolat tak extatickou intenzitu. (Najednou Muškát na chvíli ztrácí všechny barvy, které ještě má. A nevím proč si zrovna vzpomenu na Xi - asi kvůli tomu klavíru).
Sním o konferenci v Quebecu, v Eco-Villigiature. O lesích.
O řekách.
Sním o indiferenci vesmíru, o determinismu a Chaosu a Gaie a Erebovi a Nyktě. O Tartaru. O nicotě.
S přivřenými, slastí se chvějícími víčky, přemítám nad rozdílem mezi nicotou a prázdnotou. Vide. Néant. Void. Nothingness.
Přestože vím, že jsou chvíle, kdy už bych Thanata nevítal s otevřenou náručí.
O den zpět jsem snil o tom, jaké bude objetí, které mě čeká. Jestli bude znovu tak nečekaně příjemné. A se vzpomínkou na léto jsem si notoval When I grow up I wanna be a superorganism. Kdy jste byl naposledy šťastný? Teď.
Znovu bylo tak nečekaně příjemné.
Sním o životě, který jako by byl skutečnější než ten, co mi zatím utíká. Uhání pryč, teče jako voda (do stejných řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme), protéká mezi prsty.
Přitom v zásadě vím, že podstatu života nikdy nenaplním. Že jediný skutečný smysl své existence, udržet sebereplikační mechanismus, nikdy nenaplním - co hůř, že ho naplnit nechci.
A vždycky, když si připomenu tuhle svou volbu, mám pocit, jako bych se vzpíral samotnému Bohu, jako bych byl zosobněný antikrist. Jako bych byl největší perverze, které je život schopný - Antinatalista.
A jsem na to patřičně hrdý. Přestože i ta hrdost je jen vedlejším produktem komplexity, které variace na téma život nebyly.
Evoluce otevřela dveře pro používání nástrojů a škvírkou mezi dveřmi, jako Jezinky, proběhly deprese a úzkosti a existenciální krize.
Žereme usmrcenou oživenou hmotu, hmotu na grilu, hmotu z friťáku, hmotu z kastrolu. Pijeme mateřské mléko krav - proč nedojíme lidi? A cítíme se na vrcholu všeho. Na vrcholu evoluce, na vrcholu vesmíru.
Přitom ani to Slunce se netočí kolem nás.
Proč ti každý dává jméno Slunečnice?
A co je na tom za spravedlnost, že někdo se narodí krásný a okouzluje všechny okolo, zatímco někdo se narodí průměrný a nikdo o něj pohledem nezavadí. Zatímco někdo se narodí tak ošklivý, že se lidé neubrání letmému pohledu. Že pak rychle zahanbeně odvrací zrak a tváří se, že nic.
Čím to je, že někdo má stejné prsty jako KK z gymplu? A ty prsty mi vždycky připomenou ten lehounký crush, to lehounké zatoužení, které jsem párkrát pocítil, když se naše nohy náhodou pod lavicí dotkly.
Náhodou.
Nevysvětlitelnou náhodou.
A spravedlnost na tom není. Spravedlnost není. Nejbližší tomu, co je, je lhostejnost.
Ale my si stejně budeme dál operovat s dobrem o sobě.
Někdy během týdne: Pouštím dokonalý playlist. Říkám si, jaká by byla náhoda, kdyby tam ze všech 173 skladeb skočila zrovna ta, na kterou myslím; ta, u které jsem se měsíc zpátky na cestě do práce rozbrečel.
Jaká to byla náhoda.
Jaká to byla krása.
Je fascinující, jak působivá dovede být skladba k dětskému filmu.
Jsou chvíle, kdy je život jako extatické snění, jako příjemné delirium, jako krásný drogový trip.
Když poslouchám Metamorphosis, mám najednou pocit, jako bych už v životě nechtěl dělat nic jiného. Jen stále dokola poslouchat Glassovy repetitivní motivy a trpět slastí.