Držím se vším, čím se držet dá. Zuby. Nehty. Silou vůle. Chytám se toho, co mi zbylo z minulosti, toho, co mi zbylo z lásky. Toho, co na světě ještě zůstalo z krásy. A čelím faktu, že nedovedu být šťastný déle než dva dny v kuse. Ani se sebevětším vypětím sil. Pravděpodobnost, že dovedu zpracovat svůj crush natolik, abych byl schopný normální komunikace, je minimální.
Půdu pod nohama ztrácím, když mi devatenáctiletý klučík řekne naprosto vážně věc, kterou mi nikdo jiný nemá odvahu přiznat. Že se klidně může stát, že lásku svého života nikdy nenajdu; klidně se může stát, že už nikdy nebudu mít partnera. A já se musím ptát sám sebe, co mi zbývá ze života.
Nikdy jsem nechtěl tolik viset na vztazích a lásce, aby pro mě s touhle možností padalo všechno do propasti. Znovu se odněkud ozývá M. a její najíst si to svoje. A přestože vím, že nějaké to svoje už mám, s každou rýhou na srdci je těžší se s ním spokojit.
Když se v neděli procházím v lesíku, přehrávám si v hlavě stovky možných konverzací se Xi. Jak mu budu vysvětlovat, co k němu cítím, jak mu budu vysvětlovat to či ono. Jak budu devatenáctiletému klučíkovi vyprávět. Naprosto si nepřipouštím možnost, že ani jednomu z nich nebudu vyprávět zhola nic, protože ode mě jednoduše nechtějí nic slyšet. Trochu si ujasňuji, že i kdybych snad s Xi dovedl být kamarád, nejspíš by mě nikdy nepřestalo štvát, že největší frekvence odepisování, jaké je se mnou schopný, je jednou za dva dny.
Když mě v neděli večer tak krásně pevně objal T., znovu jsem zalitoval svého loňského nezájmu. Stejně jako toho, že jsem na poslední chvíli, kdy se ve mně ještě mohly zlomit pochybnosti, dal přednost Panu P. T. je jeden z mála lidí, se kterými se cítím tak nějak v bezpečí. Co víc, vyvolává ve mně pocit, že by mě možná mohl udělat šťastným, i když do něj nejsem zamilovaný, i když pro něj v noci neroním krokodýlí slzy.
Mám pocit, že se mi veškerá snaha drobí na prášek. To, co jsem horko těžko posbíral, mi zase propadá mezírkami mezi prsty. Můžu se vůbec snažit víc?
Možná, že někdy je lepší vědět, kdy prostě přestat. Stejně mi ale nakonec zbývá jen to jediné. Hledat šťěstí, které můžu zažít i sám.
A dnes jsem zjistil, že v létě zemřel profesor S., má platonická láska, která mě seznámila s krásou chobotnic a písní Octopus's garden.
Čti Princeznu nevěsta. Ta kniha tě vyléčí.