Někdo mě donutil spočítat, kolik zamilování jsem už zaznamenal na tomhle blogu. Ve svých výpočtech jsem došel k číslu patnáct. Svým způsobem mě to děsí víc než můj počet sexuálních partnerů. Jako by bylo horší být citová děvka než být prostě jenom úplně obyčejná prošoustaná buzna.
"Nemůžeš věčně vytloukat klín klínem," upozorňuje mě nová kolegyně, která se postupně stává kamarádkou. Ptám se jí proč, ale odpověď mě neuspokojuje. A tak to zase zkouším. Zkoušel jsem to ve čtvrtek a budu to zkoušet v neděli, zkouším to každý den na Tinderu a Grindru a říkám si, kam až mě život dovede.
Někdy se nechávám unést představou, že všechny věci, které se kdy staly, každé odmítnutí, každé špatné rande, každý skončený vztah, všechny tyhle zkušenosti ve skutečnosti dláždí cestu k něčemu osudovému. Že jednou poznám někoho a budu vědět, že všechno, co se stalo až do té chvíle, se dělo z nějakého důvodu a směřovalo k jasnému cíli. Že najednou všechny věci zapadnou na své místo a všechna příkoří se rozplynou.
A pak se proberu a uvědomím si, že jsem pořád ještě naivní vůl.
Xi, překřtěný kolegyní na BI, nemá vůbec žádný smysl, není mi vůbec k ničemu dobrý a stejně jako všichni před ním, ani on mě nijak neposune. Jestli se nakonec posunu, budu to totiž zas jenom já, kdo se posouvá, ze své vlastní vůle, svým vlastním úsilím. Možná že tentokrát nechci nechat viset naději ve vzduchu. Jestli měl Pan P. v něčem pravdu, bylo to rozhodně v tom, že není nic horšího než naděje. Nemá totiž cenu doufat v něco, co je předem zcela jasně ztracené, vytrvale dělat někomu zadní vrátka a doufat, že se je jednou rozhodně začít používat. A něco mi říká, že Xi si těch zadních vrátek uchovává víc než dost.
Stejně se pak ale člověk zatetelí potěšením, když přijde zpráva, i kdyby to byla ta největší pitomost.
A tak si nepříliš nadějně píšu s bývalým spolužákem Pistolnice (musím vymyslet lepší jméno, už fakt) a divím se nad tím, jak někdo může být tak neskutečně nudný. Ale stejně si dovoluji cítit potěšení, že mi sem tam napíše někdo tak pěkný (se vší úctou tak neuvěřitelně fuckable).
A tajně doufám, že se ještě ozve jazykovědec hrající Bacha.
A nebo že se mi začne líbit člověk ze čtvrtka. Další z těch lidí, se kterými je mi příjemně, ale kteří mě nepřitahují. A který se, pochopitelně, nemůže dočkat další schůzky. "Víš jak jsi říkal, že se ti líbilo, že si ten kluk od schůzek nic neslibuje? Tohle by mohla být příležitost si to natrénovat," radí kolegyně, zatímco levou srdeční komorou napouští myš formaldehydem.
A kdo ví, třeba má pravdu.
Překvapuje mě ale, že po těch patnácti chlapcích mám ještě stále schopnost brát milostné city jinak než cynicky.
I děti na prvním stupni znají Bukowského "A nikdo nikdy nikoho nenajde." :)