Naprosto nepoučitelně si dál vařím nové a nové odvary z lilků, durmanů a blínů. Vždy si najdu nový způsob, jak obejít zákazy, které jsem na sebe uvalil, jak si zajistit novou úzkost ze Xi. Potřeboval bych všelék, který by mě zbavil takových neduhů a naučil mě, že se nemám nadchávat a namotávat hned po první schůzce. Něco, co by mě zbavilo té nemoci, která se se mnou táhne už od dob Letní bouře.
Táhnu se dál, jako smrad. Snažím se věřit prognóze Rezekvítkové, že do Vánoc budeme oba šťastně randit. A vím, že jestli někdy šťastně randit chci, nesmím bloumat jako duch kolem Xi a čekat na šanci, která nejspíš nepřijde.
Stále častěji vzpomínám na Pana P. Teď mu na Novém Zélandu začíná léto. Závidím mu jeho schopnost se chránit, hermeticky se uzavřít před jakýmikoliv vlivy z okolí a nepustit k sobě nic, co by mu ublížilo. Víc a víc chápu jeho zklamání a jeho touhu někam zmizet. Už jen kvůli tomu bych mu dal další šanci, kdyby ji chtěl.
Možná by mi taky prospěl roční pobyt někde pryč, někde daleko, kde na žádném Xi už nebude záležet. Reset.
Včera jsem se poprvé usmál při vzpomínkách na Ezouše. Prostě proto, že to bylo krásný. Teď, když jsem Ezoušův klín vytloukl klínem jménem Xi, můžu si dovolit vzpomínat.
Rozhodl jsem se, že dám šanci chlapci ze čtvrtka. Říkejme mu Chlapec, který čte Woolfovou. Nechci opakovat stejnou chybu jako s (jak mu říkám?), u kterého si až teď uvědomuju, že bych s ním nejspíš mohl být šťastný.
Potřeboval bych všelék, a tím všelékem by mohlo být skvělé rande, které by mělo i pokračování. Nebo něco, čím bych jednou provždy odstranil ty své milostné mánie.
Jediný způsob, jak teď přežít, je udržovat si víc možností. I když se mi to nelíbí.
Nakonec, pokud se nesplní prognóza Rezekvítkové, čeká mě třetí osamělá zima. Proležím třetí vánoce v depresi na pohovce a bude mi na umření. A na tom pocitu bude, jako vždy předtím, nejhorší to vědomí, že i když mi je na umření, budu dál žít.
To jen abych tomu článku dodal trochu dramatu a patosu. Nakonec to přece nemůže být tak zlé, že ne?
Že ne?
Život nejde dál, utrpení jde dál! :)