Vzpomínám na těch pár týdnů po rozchodu s *jak mám kurva říkat člověku, se kterým jsem strávil tři roky* Zhulencem. Ano, říkejme mu Zhulenec. Vzpomínám na těch pár týdnů po rozchodu se Zhulencem. Měl jsem pocit, že mi u nohou leží celej svět. Že se najednou otevřely všechny dveře světa a já mohl mít na co jsem si ukázal. Na všechnu tu svobodu, na to, jak jsem si cestou do práce zpíval Sweet escape.
Na dobu, kdy jsem ještě nepoznal, že celá ta svoboda je jenom převlečená prázdnota. Že za většinou dveří najdu jenom zklamání a že se následujících několik let nebudu mít ke komu přitulit, když mi bude smutno.
Včerejší dlouhá diskuse s Chlapcem jménem Xi (překřtil jsem Kzi) mě popostrčila k zamyšlení, kdy jsem naposledy někoho dobýval. K mému překvapení se žádný z mých vztahů nevyznačoval velkým vstupním úsilím. Vždycky to šlo samo, snad kromě Pana P., kde jsem tomu pomohl dvěma skvělými nápady na trávení času. Naopak vždycky, když jsem se snažil, skončilo to tragicky. Pro představu třeba Racek, Letní Bouře.
Přišel čas, abych se začal snažit? Abych začal dobývat, abych byl já ten, kdo je iniciativní? Možná. Ale mám šanci to zvládnout?
A pak jsou tu ty chvíle, kdy je mi fakt smutno, protože mi chybí někdo, s kým bych trávil hodiny zažraný do zábavné konverzace i přes net. Kam se za ta léta všichni poděli? (Nečte tenhle blog nějaký sličný gay, který by mě chtěl ušetřit nutnosti se snažit někoho dobývat? Plís?)
Když nad tím tak přemýšlím, tak mi teď místo světa u nohou leží jenom hovno. Což nakonec nebude takovej rozdíl.
Existuje hypotéza, že kdybych se narodil jako gay, byl bych sličným gayem a hned bychom spolu měli nechráněný styk. :)