close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ephemerality

28. října 2018 v 23:21 | Grey.t |  Už vyloženě sračky
Pokaždé to, dřív nebo později, dojde sem. K tomuhle pocitu, k téhle myšlence. A vím, že kdybych se někdy rozhodl se zabít, tak by to bylo v takovou chvíli. Je mi dvacet šest, vypadám průměrně a čas běží. Lepší už to nebude.
Vzpamatovávat se z každého dalšího odmítnutí je jako slepovat dohromady něco, co se roztříštilo na střepy. (Melodramatická vsuvka: A jak říká Maruška Rottrová v písni To mám tak ráda, "Co je na střepy už se neslepí.") Nikdy už to nebude ono, nikdy už to nebude jako dřív. Přestože si naprosto uvědomuju pomíjivost, zbytečnost a malichernost každého dalšího neúspěšného rande, škody z nárazu to snižuje jen minimálně. A tak se dostávám k tomu, že i když mám spoustu zkušeností se vztahy, jsou to téměř veskrze zkušenosti špatné. Skoro by se mi chtělo říct, že žádná láska není bez bolesti.
Paní M. mi občas říká, že mi to sluší, že jsem pohledný a vytrvale tak naznačuje, že ještě nejsem na vodstřel. Že by o mě snad mohl někdo ještě stát. Pravděpodobnost, že narazím na někoho a jiskra přeskočí oběma směry, i ta je dost malá. Pravděpodobnost, že to vydrží, ta je ještě menší. Nakonec si připomínám mantru kluka z minulé neděle (říkejme mu Kzi.), že nic není trvalé. Všechno je pomíjivé.
Tuším, že toužím po vztahu, který by té pomíjivosti vytrvale vzdoroval, dokud nepomine jeden z nás.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak zdrcený ze samoty. A že budu mít tak špatné vyhlídky. Že za celé dva roky stihnu jediné, a to posloužit panu P. jako kratochvíle na pár měsíců před odjezdem, a jinak nic. Vůbec nic, až na zkušenosti, kdy jsem v lepším případě byl ta svině já, a v horším, kdy jsem já byl ten, kdo dostal košem.
Někdy žasnu, že i přes to všechno jsem schopný v sobě někde vyhrabat další střípky naděje. Naděje, která stejně vede jenom ke zklamání.

A celý je to vlastně pořád ta stejná písnička. Same old story. (Nakonec vím, že chyba se nestala ve chvíli, kdy jsem souhlasil se schůzkou, ale už dávno předtím. Ve chvíli, kdy jsem do toho vecpal nepatrný kousek naděje. I ten totiž stačí).

Uklidňuju se představou, že jednou se s někým seznámím a všechno najednou zapadne na své místo. Že jednou potkám někoho a budu si moct říct, že kdyby cokoliv z těch předchozích zklamání vyšlo, odvedlo by mě to od něčeho, o co bych v žádném případě přijít nechtěl.
Samozřejmě, že takovému pitomému argumentu nevěřím. Nic nemíří k cíli, nic se neděje pro nic.
A nic netrvá věčně.

(Tak nějak tuším, že jsem postavený před dvě možnosti. Buď to budu zkoušet dál, a budu se nechávat pomalu ničit každým dalším odmítnutím, nebo si dám pauzu, a promrhám čas, příležitosti a poslední zbytky mládí.
V jádru stejně nevěřím, že se někdy někdo najde.)

A letošní Vánoce mě zabijou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama