Když si při čekání na autobus přenáším váhu z nohy na nohu v rytmu Monkey and bear, odříkávám si jednotlivé verše a nechávám se strhnout, vzpomínám si na M. Radí mi prostě být. Trik je v tom, že vám to půjde jenom když přestanete myslet na to, že máte prostě být. Stane se to právě když přenášíte váhu na špičku nohy a vaše tvář si propůjčuje výraz milostného vyznání, zatímco vaše rty němě vyslovují my heart is a furnace, full of love that's just and earnest!
Stane se to ve chvíli, kdy čucháte k mandarince a samovolně se usmíváte. Stane se to ve chvíli, kdy si řeknete, že dnešní večer byl krásnej a nic víc.
Někdy někoho potkáte a v určitou chvíli vás něco zasáhne. Třeba takže ty jsi takovej, že si od těch schůzek vlastně vždycky něco slibuješ? Já si od toho nic neslibuju, nemám očekávání. A vy najednou víte, že tohle je moudrost, (teleologický argumentační faul, za který se předem omlouvám), pro který jste celou dobu šli. A najednou harmonicky souzní s paní M. a její radou prostě buďte, neanalyzujte. A dodávám a neslibujte si.
Při dlouhém koukání střídavě do stropu a na pohlednou tvář vedle mě, si uvědomuju, že tohle bylo po dlouhé době příjemné seznámení. Zkušenost, která není traumatizující. Bez příslibu čehokoliv, ale tou uvolněností vlastně ještě lepší.
Korektivní zkušenost, že poznávání nových lidí může být i fajn.
(Zkušenost, že žít se dá i potom, co si vylejete čaj do postele, i potom, co vám dojde, že pan Ezouš s váma prostě nic mít nebude, a dokonce i potom, co mu olajkujete pár fotek.)
Nakonec nejsilnější pocit dneška je, že se vznáším, hledím na svět z ptačí perspektivy a navzdory očekávání nevidím nic tak hrozného.
(Čirá radost z hudby. Čirá radost z umění. Čirá radost z přírody. Čirá radost z čití)
Prostě žij. Krása je ztrátou,
ledaže opakuje sebe tak dlouho,
až také láska ztrátou je.