Mohl bych začít nějak melodramaticky. Vzít to z gruntu a velkolepě prohlásit, že štěstí je vždycky pomíjivé. Je to laciná generalizace, ale proč ne.
Takže.
Štěstí je vždycky pomíjivé. Aspoň když se jedná o můj subjektivní pocit. A já se vždycky nechám ošálit a říkám si tentokrát už je to lepší, tentokrát to bude jinak. Vždycky, neomylně, přes veškerý cynismus, který u sebe s takovou láskou hýčkám a živím. Prohlížením skotského náhorního skotu si aspoň částečně zvyšuju hladinu oxytocinu, snad aby moje touha po lásce dostála alespoň nějakému ukojení. (Můžu být ještě melodramatičtější? Že se ptám.)
Štěstí - muška jenom zlatá - na hovna si sednout chvátá.
Na sračky si sednout chvátá.
Hodně budu někde, hodně mířim do sraček; pořád jenom ze sraček do sraček.
Skoro už věřím, že bych upsal duši ďáblu, jen abych se nikdy nezamiloval, jen abych nikdy necítil tu příšerně vyprazdňující touhu po lásce. Když se mi třetí den co chvíli svět před očima třese, když zase - už po kolikáte? - cítím, jak ze mě v jednu vteřinu najednou vyteče všechen život, dochází mi, že jsem měl pravdu, když jsem sám sobě tvrdil, že už si nemůžu udělat stejnou blbost.
Do citového vakua mě má pomoci uvrhnout izolace. Ale k čemu je veškerá izolace, když jediné, po čem toužíte, je kontakt.
Fňukám jak patnáctiletej smrad, co čte se zbožnou úctou Stmívání, sním o svém Edwardovi, Jacobovi, nebo vlastně o komkoliv, kdo by se snad uvolil mě chvíli podržet v náručí. A nesnáším se za to. Ne za to fňukání, ale za to, že něco takového cítím. Paní M. šeptá formulku o tom, že když si najdu dost koníčků, když se budu věnovat sobě a tak dál. A potom stačí pár dní a já najednou vím, že tudy cesta nepovede.
Při každé schůzce sleduju úzkostlivě zornice svého protějšku. Sleduju, jestli kopíruje pozice mého těla. Zkrátka se snažím behaviorálním pozorováním otestovat, zda jsou na jeho straně sympatie.
A vídám rozšířené zornice jen tam, kde je mám sám uzoučké. Zato když vidím zornice, které bodají jak špička jehly, snažím se to svést na světlo, kofein nebo nervozitu. Snažím se zpochybnit, že to znovu nevyšlo.
A ze vší mé zkušenosti už vyplývá jen jedno jediné: zoufale chci nebýt sám. Zoufale nedovedu čekat. A zoufale se bojím. Všeho. Stejně tak dobře bych mohl před každou schůzkou požírat česnek, účinek by byl stejný.
Jistě, tohle není konec všech možností. Ale je to konec mých sil.
Nevznáším se, nedržím si odstup, ba naopak. V pondělí se mi všechno slilo do jednoho. Malinkou skulinkou, kterou jsem udělal v sobotu, se prohnal Ezouš i pan P., a netušil jsem, že když v neděli z ničeho nic začnu povídat o Míšovi Kuličkovi a Míčkovi Flíčkovi, je to předzvěst toho, že věci, co měly zůstat v minulosti, už jsou dávno tady.
Že se mi v mozku vaří guláš z pana P., Ezouše, nedělní schůzky, sobotní připomínky dva roky staré letní lásky a z kdoví čeho ještě. Že už ani nejsem zamilovaný do kohokoliv jednotlivého.
Že pan P. je Ezouš je kdokoliv jiný, kdo se mi zalíbí.
(Co na tom, že kdybych si s Ezoušem nedal pusu hned na první schůzce, nejspíš by se žádná jiná nekonala; co na tom, že Pan P. byl nudnej suchar, co ze mě dovedl pár větama vysát všechnu sílu; že dva roky stará letní láska mi už tehdy přišla jako píčovina; že novozélandský mladík, který mi připomněl, jak moc mi chybí něha, byl kurevník, co v každý zemi obskakoval jiného; že v neděli jsem vlastně měl jen čistě přátelskou schůzku). Co na tom, stačí pár příjemných chvil.
Co na tom, že si uvědomuju, že opravdu nemám žádné kamarády. Žádné lidi, v jejichž přítomnosti bych se cítil natolik bezstarostně, abych ji vyhledával. Jejichž společnost bych dovedl vyhledat i když bych se cítil vyčerpaně. Lidí, kteří mě mají rádi, je spousta. A i já mám spoustu z nich rád. A přesto, když na ně pomyslím, na mysli mi vytane jen únava.
Jen únava a nebo to, jak hrozně daleko jsou.
Jak věčně nemají čas.
A pak zase další únava.
A tak se pomalou spirálou dostáváme z hoven do sraček a ze sraček do hoven.
Nakonec mi ani ty úlety nepřijdou tak hrozné, ale představa, že jsem před někým nahý, že se mě někdo dotýká, mě děsí.
Místo toho zbožňuju z guláše amantů vydestilovaného chlapce, který ani neexistuje. Který mi nikdy nenapíše, s kterým nikdy nepromluvím; přelud. Přelud blud a velblud žalud.
Radši se rozplynout, radši už nebýt. Ale já furt budu, neznám nic jiného.
Nepřijde odpočinek, ani v nicotě. Protože v nicotě už nemá co odpočívat.
Osa hovna sračky nicota.