Jako vždycky mi slova utíkají. Teď už ale tuším, že jsem jim dal příliš velký náskok. Nejspíš už je ani s vypětím sil nedoženu, nepochytám a nebudu je tak ani moct zprznit, jak by se na takového patetického pisálka slušelo a patřilo. Místo toho se otevírám slovům cizím a doufám, že mě uchrání před realitou. Chvilkami se stejně probouzí ta stará touha - touha, která byla vždycky jenom planou nadějí - a já si umanu, že něco napíšu, že něco vytvořím, že se tentokrát pokusím, aby to bylo... když ne dobré, tak aspoň jakž takž slušné.
Napíšu haiku, napadá mě v tramvaji a snažím se rozpomenout, kolik že hlásek má takové správné haiku mít. Dočtu se o haiku víc, než jsem kdy věděl a představuju si, jak si pořídím sešitek a budu psát a škrtat a psát a škrtat, až se jednoho dne, možná za rok, možná za deset, zrodí aspoň jedno pěkné, povedené haiku.
A potom zavírám WikiHow a směju se tomu, jak pořád ještě dovedu být naivní. Jak si ještě furt umím dělat iluze, představy, ale co hůř, naděje.
Někdy touhle dobou jsem před rokem skládal s Panem P. draka, kterého jsme nikdy nepouštěli. Místo toho leží uskladněný v pytli na skříni jako připomínka něčeho, co nebylo, není a nebude, a jako připomínka toho, že naděje je to nejhorší, co člověka může potkat. Především pak, když se jedná o city. A zatímco jak se patří duhový drak čeká na další podzim, provázky a uzlíky povolují, takže už nejspíš nikdy nevzlétne - a pokud, tak jenom aby co nejdřív spadl a přišel i o ty poslední zbytky soudružnosti, integrity, struktury a vůbec.
Pokud všechno půjde podle plánu, budu si v neděli večer moct říct, že se přeci jen dočkal. A budu moct s jistým zadostiučiněním pomyslet na Pana P. a říct si, že takhle si pouštění našeho draka nejspíš vůbec nepředstavoval. Přestože tuším, že si Pan P. nepředstavoval nic, alespoň co se týká nás dvou.
Při pomyšlení na neděli se mi ježí chlupy hrůzou, bije mi srdce a jako natruc veškerému mému přesvědčení mívám náznaky nechvalně proslulého šimrání v břiše. Jen kdyby na tyhle motýlky fungoval obyčejný insekticid. Místo toho tuším, že si musím znovu nabít frňák a uvrhnout se na dalších pár měsíců do deprese a zklamání, abych se konečně naučil, že navíc k tomu, že se chlapcům druhé šance nedávají, se jim nemají dávat ani ty první.
Zejména, když člověk tuší (a přitom je to víc než tušení úplně obyčejný strach), že to dopadne jako vždycky.
To všechno ještě dřív, než mám vůbec důvod si myslet, že je to víc než jenom přátelské setkání (jsem pevně přesvědčený, že pokud náhodou mám nějaké pravidelné čtenáře, ani trochu je tohle zjištění nepřekvapilo).
A tak jsem přece jenom pár těch slov pochytal. A náležitě pateticky je zprznil.
(A abych to vykompenzoval, vytrhnu z kontextu dva verše od Skácela)
do jehel ticho navlékáme
do jehel s ouškem zlomeným
Nebuď zklamaný, těš se, nic lepšího už nedostaneš. :)