Září 2018

fml; fmb

4. září 2018 v 14:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ovšemže si můj mozek vybere k vytahování všech malých neštěstí zrovna poslední dva dny před státnicemi. Poslední měsíc je nejosamělejší měsíc tohohle roku.
Porozuměl jsem tomu, proč chci jedničku ze státnic a červený diplom. Je to jednoduché jako facka, a taky to tak zabolelo. Protože mám pocit, že ve všem ostatním jsem selhal (a nejvíc ve svém milostném životě).

Ta skálopevná jistota, se kterou jsem si říkal, že rozejít se s M. byl skvělý nápad, protože nemáme nic společného, protože to nikam nemířilo, protože mě to vysilovalo, ta je ta tam (ra ta ta ta tram ta da dá). Koukám na poslední dva roky a s nemalou úzkostí si uvědomuju, že od rozchodu se objevili jen dva lidi, se kterými jsem byl ochotný randit, jen s jedním z nich jsem skutečně randil, a u obou z nich existují přesvědčivé důvody se domnívat, že by to tak jako tak nevyšlo, bez ohledu na okolnosti.
Výsledek - zahrnul jsem do svých někdejších kalkulací ten faktor, že je klidně možné, že už nepotkám nikoho, s kým by stálo za to být, s kým bych mohl být, s kým bych chtěl být?
(Děsí mě ten nespočet schůzek, ke kterým jsem se uvolil prostě proto, že nejít na ni a jít na ni vyšlo přibližně nastejno).

Zatímco sedím na podlaze a bulim až hanba, kolena přitisknutá k hrudi tak těsně jak jen to jde, napadá mě, že M. by na mě hrdá nebyla. Napadá mě, že všechno to, co jsem si vyzískal za poslední půlrok, je pryč. Věci jsou zas při starém, entropie převládla tak jako převládne vždycky a nevyhnutelně podle termodynamických zákonů.

A pořád dokola vyvstává ta šíleně děsivá otázka: Proč už nikoho nezajímám? Jsem tak ošklivej? Nebo jsem tak nudnej? Nebo jsem tak otravnej? Nebo tak hloupej?
V čem spočívá moje nevyžádaná schopnost odradit každého potenciálního partnera.

Už dlouho jsem neměl takovou chuť se opít
Už dlouho jsem neměl takovou chuť si zakouřit
Už dlouho jsem neměl takovou chuť začít fetovat

Jasně, po státnicích budu mít zas čas na sebe. Ale upřímně mě děsí, co tam na mě vlastně čeká. Tu příležitost, kdy jsem měl doma čtyři balení antidepresiv, jedno balení lexaurinu a tři lahve tvrdého, tu jsem si nechal dobrovolně proklouznout mezi prsty s tím, že už je přece dobře.
A někdy si říkám, co když to bylo zrovna to nejhorší rozhodnutí, jaký jsem kdy udělal.

Při pomyšlení, že bych se snad rozhodl vrátit na iboys, nebo nedej bože na tinder, je mi skoro k pláči. Zvlášť při té představě, která se už tolikrát naplnila, že tam přijdu plný naděje a pak mi nikdo týden nenapíše, co víc, týden mě ani nikdo nenavštíví.

(Nebo při pomyšlení na všechny ty lidi co říkají, jak je nejlepší se seznamovat "přes známé", ale sami mi nikdy žádné seznámení nedomluví. A opakovaná myšlenka na to, že se za mě možná stydí; že prostě nejsem dost dobrý pro nikoho, koho kdo zná, pro nikoho vůbec).