Pár dní potom, co mi Ezouš řekl, že to mezi námi není dobrý nápad (nevím; co myslíš), jsem si vzpomněl, že existuje SOKO a přišel jsem konečně na chuť We might be dead by tomorrow. Zatímco obhajoby byly nesmírně daleko, randění s Ezoušem jako by se odehrávalo nedávno. Distorze času. (Místo horkých polibků a sdíleného veganství si snažím dokola vybavovat, jak jsem na střeše Národního divadla, během přestávky v Lohengrinovi, vyprávěl Xeninovi, že "tohle opravdu nepůjde" s naprostým přesvědčením).
Jsou chvíle, kdy na tom nezáleží.
Jsou chvíle, kdy nezáleží na ničem.
A někdy bych nejradši odjel - jedno kam, ale daleko.
Pan P. je v něčem vlastně docela pochopitelný ("ale záleželo mu na tobě" "ale hovno")
Tak jak si žijete "to svoje"?
Myslím na léto před lety. Na trasu Island - Praha - Rožnov, jiným jménem post-rock. Jak jsem chodil nocí a zásoboval informacemi lištičku a hudbou svoje uši. Jak jsem si žil to svojebez zbytečností jako je štěstí.
Na svůj křišťálově čistý patos (a Letní Bouři a Racka a na to, jak krásně vonívá vzduch v Praze, když je letní noc).
Občas si dovolím drobné povyražení. Říkám si, kde je asi Letní Bouři konec a představuju si, že záhadnými cestami osudu se jednou najdeme a tentokrát to vyjde.
Aniž by v tom byla extatická zamilovanost. Prostě jenom tak.
Mám v sobě něco zdravého, co nechce umřít, co chce žít.
Tak jako zmizela Letní Bouře, tak jako zmizel Střep, zmizí i Ezouš s Panem P. Tomu se říká naděje.
Po letech mi dělá radost, že mi někdo kdysi amputoval limbický systém a nakreslil Jezelena. Někdy bych si přál najít partnera, který bude alespoň z poloviny tak úžasný, jako moje kamarádky.
Be at peace, baby, and be gone
Moc ti závidím, že část tebe chce žít, třeba je zatím zahrabaná pod nánosem LHOSTEJNOSTI. :)
To já byl vždycky zrozen pro drn!