Místo pilné přípravy na státnice koukám půlku dne do last.fm a pouštím si na spotify všechno možné a nadchávám se a nudím se a hledám. Sem tam je mi smutno po Ezoušovi a už zas mám chutě lehat s pandou na gauči a zírat do zdi. Pod dekou i v tomhle vedru.
Kde se vidíte, kdybyste teď mohl cokoliv?
Někde hodně hodně daleko.
Ne. Ještě mnohem dál.
V životě není cesta dopředu nebo dozadu nebo stranou. Jsou prostě jen cesty. A únava.
Místo toho, abych si organizovaně prošel vývoj mozku, přemýšlím chaoticky nad tím, jestli mi prostě jen neselhávají další prášky.
A taky nad tím, že je mi to vlastně jedno. Že jsou chvíle, kdy mi je jedno, jestli budu mít v životě radost nebo ne.
Kde je hranice mezi leností a depresí?
Co by vám teď udělalo radost?
Nevím. Nic.
Krčím rameny a koukám do propasti do minulosti na všechno co mě zase dohání co se blíží valí jako řeka velká šedivá řeka a já blázen si myslel a já hlupák doufal že snad...
Se zaťatými zuby, s vypětím sil: Mám málo času na sebe. Teď s tím nic neudělám. A pak bude líp.
Velká šedivá řeka, v pozadí, mne si ruce: Uvidíme. Uvidíme.
Udělala by ti radost soulož s chlapcem tvých snů! :)