Červenec 2018

Láska na tři doby

29. července 2018 v 20:49 | Grey.t |  Zážitky a události
Nepamatuju si, že bych jako dítě jakkoliv řešil lásku. Ve školce jsem miloval dlouhovlasou Markétku, dokud mi jednoho dne s mou kamarádkou Lenkou neukradly kšiltovku. Toho dne naše láska tragicky skončila.

Polyamorem jsem byl už v první třídě. Hrdě jsem se držel za ruku s Barunkou a Barunkou před začátkem každé hodiny. Jak to vlastně tehdy skončilo?

Poprvé mi dívka zlomila srdce v šesté třídě. Po týdnu přenádherného vztahu mi poslala ušmudlaný lísteček se vzkazem, že mě miluje jen jako kamaráda. Deset minut jsem brečel a pak jsem se hodinu smál.

Že na holky nejsem jsem zjistil až na gymplu. Tehdy mě bývalý spolužák učil masturbovat u filmů pro dospělé, a já si uvědomil, že by se mi ty filmy víc líbily, kdyby v nich nebyly ženské. To, světe div se, neznamená, že jsem se nikdy poté do ženy nezamiloval.

Aby vás nějaká dívka okouzlila stačí, aby se vaše oblíbená knižní postava jmenovala stejně jako ona. Nemusíte spolu ani nikdy mluvit. Ale musí mít černobílou profilovku.

Intermezzo: Největší záhada mého života: když se mě při vyučování spolužák L. dotýkal nohou, dávál tím něco najevo?

Poprvé jsem se skutečně zamiloval, když jsem potkal M. Hlavně proto, že to byl úplně první gay, kterého jsem potkal. Posílal mi lásku a reiki na dálku a já se s ním na oplátku rozešel hned dvakrát.

Jmenoval se nejspíš Petr a měl rád české hity ze šedesátek. Nosil klobouky a jednoho dne záhadně zmizel ze seznamky. Nikdy jsme se neviděli, ale říkal, že jsem "kouzelný" - láska na celý život.

Dlouhovlasý David se dlouhovlasé Markétce nepodobal ani v nejmenším, zato splňoval mou představu o tom, jak má vypadat můj přítel - dlouhovlase. Důležitější - četl knížku, kterou jsem byl posedlý. Nejdůležitější - nebyl na kluky.

Říká se, že dlouhé vlasy - krátký rozum, a že lež má krátké nohy. Tahle lež měla dlouhé vlasy, několik smrtelných chorob a podivné nadání zasekávat se uprostřed vět. A taky nadání zadupat poslední zbytky mého sebevědomí.

Když jste fakt nešťastní a šíleně patetičtí k tomu, můžete se zamilovat raz dva. Třeba i jen přes net, a třeba na půl roku. A třeba klidně po první větě o počasí.

Že můžete být přáteli s někým, do koho jste se kdysi zamilovali, mě naučil pan Racek. Stejně jako to, že se můžete nadchnout z někoho, kdo má na první schůzce ohromný nežit na nose (promiň!). A taky to, že nikdy nemůžete vědět, kdy nasněží.

Začali jsme s ježky, Nietzschem a irskou whiskey. Pokračovali jsme přes Radiohead a Muse na dálku. Skončili jsme, když jsem poznal zhulenou Žirafku.
(Dodatek: Díky za to, že je možné s někým zůstat přáteli i potom, co se jeden zachová jako svině).

Jak sbalit studenta filozofie? Zhulit ho, zlechtat ho, a mít patku. Nikdy nepochopím proč, ale bylo to moc krásný.

Adonis není jen rodové jméno jedné celkem průměrně vypadající kytky, ale také příjmení sličného studenta molekulární biologie a biochemie organismů. Podíval jsem se mu do očí jen jednou, když se mě ptal, co musí člověk umět na zápočet. A pak zmizel kdovíkam.

I kvůli člověku, který říká žížalám poootvory mooořský, se můžete natrápit. Pokud tedy hezky voní. Navíc vás může naučit, že věta "Já takovou hudbu taky neposlouchám, ale aspoň chodím na diskotéky, kde to hrajou" může být i urážkou.

Někdy můžete zamilovaně koukat po někom, kdo si vaši existenci neuvědomí ani když si s ním pak napíšete spoustu zpráv na grinderu. A tak dál platonicky obdivujete jeho krásu. A o pár let později vás může vyslýchat na předtestovém poradenství v Domu světla a opět vás ani pořádně nevzít na vědomí.

I v lásce by měly existovat no go zóny. Patnáctiletí manipulátoři by byli rozhodně jednou z nich. Zvlášť když rádi chodí za peníze.

Nový Zéland poprvé: Někdy ke štěstí stačí jeden světlovlasý krasavec, co při líbání dělá roztomilé zvuky, Ruské kolo a Edunburgh. Člověk si může užít nejkrásnější rande života a ještě se něco přiučit. Třeba že "you should move to New Zealand" je jenom frázička.

Nový Zéland podruhé: Někdy se naopak stává, že vás na Nový Zéland nikdo nepozve. Místo toho vám začne mizet před nosem ve chvíli, kdy si začínáte říkat, že byste s ním vážně mohli strávit velkou část života. Až pak vám radši dojde, že se nesměje stejným věcem, a takové vztahy přece nemají budoucnost.

Že nemá cenu začít chodit s někým, kdo chce dítě, když vy dítě nechcete, to dá rozum. Že vás takový člověk i přesto může okouzlit, to se stává. Že vám tvrdí, jak je vyrovnaný a upřímný, ale nakonec se nezmůže na víc než na ignoraci, to nasere.

3,4 - Metylendioxymetamfetamin

27. července 2018 v 11:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nasadil jsem si korunu krále Karla ("Pojď," řekla, "nezbývá než vzít si korunu. A sám si králem být.") Nemyslím na ráno. Králové mívají na růžích ustláno.
M. kouzlí s pyramidami, trojúhelníky, postoji a emocemi a já jí to v tu chvíli hrozně žeru, visím jí na rtech a jsem na sebe hrdý. Král na vrcholu pyramidy. Dokud se kouzlo nerozplyne, dokud M. nepřestane říkat zaříkávadla. A pak mi zas zůstane jenom prostá radost a vím, že to mi celkem stačí.
"Zkuste do příště napsat povídku o tom, kdo jste". M. se mě snaží obrátit k sobě a já mluvím o Virginii Woolfové a o tom, že povídka nemusí mít příběh ani pointu. M. vykouzlila bubliny a chce je naplnit mnou; mluvím o pravidle pěti a z části nechápu, jak za tohle vůbec můžu platit.
Chci být mořským koníkem. Chci mít pokoj plný zeleně. Chci zpívat, chci tancovat. A taky si zpívám a tancuju, zpívám si v práci, tancuju si v autobusu.
A nad tím vším se vznáší mráček pana Ezouše a připomínka toho, že co chci obvykle zjistím až když to nemám. Místo deštníku svírám Šiktance a znovu si připomínám, že víc než veškerá láska ve mně vyvolává extázi Adam a Eva.
Najednou vidím, že přes všechny útrapy minulosti jsem na cestě, na které chci být.
Jsme teď u postoje. Jsme u toho, jaký chcete být.
Nevím, nevím, nemám zdání, počkej s nataženou dlaní. Nevrátí se, tak je to.
Chci ukusovat z života, převalovat ho v ústech, pít ho jako víno, jako whisky. Šňupat ho, píchat si ho, kouřit ho, nasát ho všemy póry těla.
A nakonec je všechno jak to vždycky bylo. Svět se nezměnil, já se nezměnil. Ale je mi tu líp.
(V pozadí šepot: Na jak dlouho?)

M. mění bubliny v koláže, koláže v povídky, povídky v bubliny; vzývá věčný návrat; točí se, točí, jako mně hlava když mám úzkost. Potřebuju schůdky, hezky krok za krokem, noha nohu mine.
Jsme u postoje. Jsme tam, kde jsme byli. Jen už vím, že můžu cítit i radost.
Díky M? Díky mně? Díky kouzelným pilulkám na předpis?
I don't know, I don't care.

A někdy nemám sílu.

Pofoukáníčko

20. července 2018 v 23:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kdybych byl členem edgy post-rockové kapely, napsal bych o sobě písničku s názvem I might feel alive, but I'm still dead. Aspoň to si říkám při poslechu svého dream-popové seznamu, zatímco dohrává Space Song od kapely Beach House z alba Depression Cherry. Paní M. se mě zeptala, jak žiju "to svoje". Je to jedna z jejích fráziček a já byl podrážděný, na jakou blbost se to zase ptá, protože ani netuším, co si pod tím představit, natož to žít. Myslí tím, že když poslouchám Mazzy Star, vznáším se pár centimetrů nad chodníkem a všechno je měkoučké, heboučké, vláčňoučké a svěžoučké. Že mám seznam skladeb, které mi vyvolají úsměv na rtu ať chci nebo nechci. Že si vždycky po příchodu z práce aspoň trochu zafoukám na harmoniku.
Myslí tím všechno to, co poslední týdny získávám a hromadím jako největší poklady života - všechno, co ve mně vyvolá úplně obyčejnou radost.
A pak stačí jeden sen o raptorech, kteří žerou lidi v aquaparku, zatímco já zaháním smutek po ezoušovi na podivné seznamce, a vzbudím se plný smutku, prostě proto, prostě jen tak. To moje je to, co si můžu žít i sám a co mi tu na světě dělá příjemně. A stejně si pak ve snu říkám, že vůbec nevadí, že mě zavraždí maniak, který nám zlomyslně tapetuje byt, protože se na smrt vlastně těším. Pak ráno nevím, co je pravda. Jak moc mi vlastně chybí někdo, kdo by mi chybět vůbec nemusel, o kolik jsem vlastně šťasnější a vůbec.
Bohužel patřím mezi ty lidi, co se musí učit žít.

Ladies and gentlemen, we are floating in space.
Možná, že bych na stejném albu vydal i písničku I might feel dead, but I'm still alive.
Často si říkám, co bude, až se pan P. vrátí. Kde asi budu, kde mě zastihne. A teď mám ze všeho nejvíc pocit, že budu nezadanej a šťastnej, že možná nebudu mít partnera, ale budu mít sebe. Že si budu po večerech tancovat na dream pop tak jako to dělám teď a všechno bude měkoučkéheboučkévláčňoučkésvěžoučké že budu šťastnej z maličkostí jako už občas bývám. Že si něco zahraju na harmoniku.

Ve chvíli, kdy se mi uvolnil oxytocin z příchozí zprávy jsem si uvědomil, že to nechci. Už toho bylo dost. Ale až budu plešatej, bude už pozdě chtít.