Plíseň

13. června 2018 v 23:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V hlavě mi roste plíseň. Je tam vlhko. Páchne. Plíseň co zapomíná co bylo a vzpomíná si na to, co nebylo. A chce, co nikdy nebude. Všechno je o trochu lepší a pořád stejně hrozný. V plísni mi roste hlava. A nic neví. Nic nepoví.
Přehrávám si střípky, útržky a všechny jsou moc čerstvé na to, abych o nich mluvil.
Že nemáš potřebu hrát hry a pak je hraješ. Že si o tobě budu myslet že jsi blb a já si to nemyslím.

Najít si to svoje, zaplnit prázdnotu. Nakonec brečím prostě ze samoty.

Hřejivá mateřská náruč - WANTED
Místo rodiny prázdno, hromada cizích lidí. Diskuse o ničem.
Nikdo není dost blízko.

Vídám chyby v úsudku a odkrývám pasti, co na sebe líčím. A stejně se nakonec chytím. Přitom to nic neznamená. Neznamenalo to nic ještě před týdnem. A zase Karenina. A zase Vronský.
A zase Proust. Proust vždycky.
Najít si to svoje? Proust.
Najít si to svoje? Adam a Eva.

Úzkost, které se nezbavím. Úzkost, která se zabíjí jen jinou úzkostí. A jediná naděje v pilulkách a léčebných čachrách paní M. V bleděmodrém notýsku.

A pak ty chvíle, kdy si vzpomenu na Hmm hmmm. Na pana Skotského Zélanďana. Na to, že mi můj nový exobjev připomíná jeho a ne bývalého. Připomíná mi to Hmmm hmmm, to mystické všeříkající slastné a kdovíjaké jakékoliv.
Úzkost po které se motá hlava a touha ztratit vědomí.

V lebce se míchá rozvařenej guláš. Nikde začátek nikde konec a nikde hmota. Nikde nic čím by se dalo začít. Myslím na -už mi došly zkratky-. A říkám si co bylo blbě tentokrát. A říkám si, že je to dobře. A říkám si proč ne upřímnost. A říkám si proč sliby. Proč chyby. Nakonec zase nic. Za blízkost se platí dálkou.
Pan P. kdysi kupoval mé smutné úsměvy a teď jich mám na prodej tolik, že tržní hodnota klesla na nulu.
Byl mi slíben převozník a místo převozu mě shodil doprostřed a řek mi plav řek a smál se a já neplavu.
Chci sdílet, chci být s někým, být někým, pohltit ho, vstřebat, zadusit, vysát. Vzít si to co ostatní maj a já ne ale jsem korozní činidlo a nikdy nic nevydrží.
Pořád dokola to samý. Z ničeho láska a z lásky nic. Z ničeho touha a z touhy nic. Co kdybych se už nikdy nesnažil.
Co kdybych už nikdy nic neudělal.
Co kdybych už nikdy nepsal.
Co kdybych už nikdy nehrál.
Co kdybych už nikdy nemluvil.

Kdo jsem, kdo to ví? Kdo mě zná? Komu se otvírám?
Co mu ukazuju? Výkladní skříň plnou pubertálního angstu a prázdno. Všechno je angst a prázdno. A hlavně to prázdno.
Chci držet za ruku a ruku nepodám. A stejně nejsem chladný.
Jde ze mě vedro (hřeješ jak radiátor ty můj pokémone).

Bojím se tak strašne se bojim a nevím čeho nevím proč nevím nic nikdo neví.

A pak obrat. Můj život je víc než to. Jsem víc než okamžik. Můj život sahá za tebe sahá za úzkost sahá kdovíkam. Měsíček a ježečci a labuťátka a jdu se najíst do dháby a přečetl jsem Prousta a harmonika a všechny ty věci co před týdnem byly tolik moje že jsem o tom ani nevěděl.
Jsem víc a všechno se točí kolem toho. Jen tohle si zapamatovat. Jen tohle si vžít. Já nejsem bolest nejsem vztah nejsem osamělost. Jsem radost z Manannana Mac Lira a z Murakamiho pod polštářem a z náhodné srážky s paní v růžovém. Můj život nebude o nic jiný o nic chudší o nic děsivější a o nic bolestivější. Pokud si ho takový neudělám.
Můžu truchlit a zároveň se cítit šťastný.

Do hlavy nalévám savo a připomínám si, že všechny ty střípky co mi přichází na mysl byly jen nepatrným zlomkem toho, co jsem za tři týdny zažil. Nedefinují mě. Nedefinují ty tři týdny. Nedefinují vůbec nic a do nedávna neměly význam.

Něco zbylo. Něco je. Není to moc, ale je to něco.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama