Made shaunda

21. června 2018 v 22:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
If it sounds too good to be true, it probably is. A tak si laskám a převaluju v hlavě pocit, že už bude všechno v pořádku. Že to všechno nějak zvládnu a že život je i docela krásný. A čím dýl si tenhle pocit užívám, tím větší jsou obavy, že tahle příjemná bublina jednou praskne.
A další, co si pamatuju je, že brečím tři hodiny v kuse. Brečím kvůli bývalému, kvůli panu P., i kvůli člověku, co mi po třech schůzkách napsal, že bychom mohli mít i celkem pěkný vztah, ale každý asi hledáme něco trochu jiného, tak nevím. Přemýšlím, co jiného vlastně hledám, co tak jiného, že to ještě nikdo s kým jsem byl nejspíš nehledal.
Koukám se na svůj profil na seznamce a říkám si, tyjo... vždyť to vypadá sakra dobře! A stejně to dopadá, jako kdybych byl hnusnej, trapnej a hloupej.
S každým dalším odmítnutím se mi ale upřesňuje v hlavě představa o tom, co bych vlastně od vztahu chtěl. Jaké by to mělo být, co by se mělo dít... a možná, že až budu umírat a budu úplně sám, bude v té představě už naprosto všechno nalinkované do nejmenšího detailu.
Brečel jsem, protože mi bylo smutno. Protože jsem se cítil sám. Protože jsem unavenej z toho, že to nikdy nevyjde a že už jen pořád dokola narážím na ty samý lidi a když už se objeví někdo jinej a nadějnej, dostanu od něj košem. Mám příšernou vadu, že vždycky, když mě někdo nadchne, začnu na něm vidět hlavně ty příjemné vlastnosti a přehlížím to, v čem se neshodneme. Přehlížel jsem, že jsme s panem P. nevedli vůbec žádnou rozumnou komunikaci, že jsem o něm nic nevěděl (po třech schůzkách s... říkejme mu EJ... jsem měl pocit, že ho znám líp než jsem kdy znal pana P). Přehlížel jsem, že EJ chce děti a má trochu tunelové vidění, co se týče přírodních toxinů.
Jsem vážně unavený. A unavenější po každém ahoj, po každé schůzce, po každém seznámení, ze kterého nic nebylo. Jsem unavený. A pak přijde ten pocit, kdy si uvědomím, že nemám ráno důvod vstát. Jenže pak mi dojde, že jsem ho neměl ani doteď. A že jestli se mi posledních pár týdnů vstávalo líp, bylo to díky práškům, terapii a tomu, že mi život prostě už začíná připadat přinejmenším snesitelný, a ne díky nějakému EJ.
Kdysi se mě kamarád M. ptal, jestli je to teď lepší, když jsem s panem P. Tehdy jsem řekl, že to lepší není. Fakt je, že partneři nic nezlepšují, ale rozchody, kopačky, odmítnutí a zklamání to zhoršují. A stejně mi teď bude zase před každým usnutím chybět dotek, stejně si budu, pokaždé když uvidím líbající se pár, vybavovat, jaké to je, když někomu položím ruku na tvář a líbám ho na rty.


A pokaždé se dostanu k tomu stejnému - co vlastně chci dělat se životem? Co bych chtěl? Co bych chtěl teď? Kde bych chtěl být za pět, za deset let?
A jediné, co mi vytane na mysli je, že bych chtěl být ve Skotsku, pást skotský náhorní skot nebo co a koukat z okna na Skotkou vysočinu. Nebo na Edinbugh. A skvělé je, že vím, že by to nejspíš i bylo možné.
Víc než kdy jindy vzpomínám na Novozélanďana, na to, jak mě vzal za ruku na Ruském kole v Edinburghu a na vršku jsme se začali líbat a líbali se po zbytek dne. A čerpám z toho útěchu a naději, že jednou třeba bude něco aspoň trochu takového (a snažím se ignorovat, že málem už bylo, ale hledali jsme každý něco jiného. A taky to, jak přitažlivé bylo, když jsem EJ vyprávěl o Lorenzovu dětském schématu a on to doplnil a řekl mi, že to ví).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. června 2018 v 2:53 | Reagovat

Je to velká pravda, že vztah nic kvantitavně lepšího nedá, jen amplifikuje ty průsery, co nosíš v sobě. Ale když se sejdou dva, co jim to klape, tak to může být lepší, i když mají jen průměrný život atp. V každém případě dva zoufalci dají zoufalství na druhou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama