Červen 2018

Šalamounek hadí hrozinky

28. června 2018 v 22:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
... a pak se probudíš a zjistíš, že nejspíš spíš, že budeš spát napořád a nebude to krásné. Poznáš, že ztratit vědomí není osvobozující. Vypnout zapnout, restart, ztráta kontinuity. Jsem, byl jsem, budu, ale co když jsem na chvíli být přestal. Léčil bych se Krásnou paní a Andělskou trumpetou, léčil bych se Muškátovým oříškem a Mandragorou.
Je to jako rozbitá deska. Pořád dokola ta samá písnička, ale nikdy ne do konce. A tak teď slýchám mohli bychom mít krásný vztah a nevím jestli je to dobrý nápad a já si myslím, že jsem celkem vyrovnaný člověk a žádné hry nemám zapotřebí. A pak blonďatý právník a najednou Skotsko a Zéland a najednou Pan P. a najednou všechno a pak nic. Tma.
"Kdy jste se cítil šťastný?"
"Teď" a nikdy jindy a co když nikdy víc. Křeč, pořád ta křeč, jak si svírám to málo co teď mám. Křeč, že mám co ztratit, křeč a strach a co když to není pravda, co když nic není pravda, co když si sám lžu a co hůř, sám si věřím. Štěstí - a za kolik - a na jak dlouho. Slepá aukce a já nedovedu odhadnout cenu a kupuju něco co jsem nikdy neměl.

Oleandřík. Sedí vedle, sedí tak těsně vedle že snad chce abychom se dotkli, že snad chce... tak blízko... a stejně nic. Zase nic. Šumavička. A každá zmínka o šalvěji - - - Běhatplavat. Droga v krvi. Pozor, křehké!
A pak pro změnu lysohlávky a extáze a sertalin a neurol a zlý zelený skřítci. Kolik lží a kolik pravdy? Cesta do tunelu a světlo potom bolí. Zlom, a všechno jinak; jediná schůzka. A pak obecný kvantifikátor (to abych si neštěstí přivedl sám).

Teď už vím, že zestárnu. Už vím, že se nezabiju. I když mám doma čtyřikrát víc krabiček antidepresiv než bych měl a o tři lahve alkoholu víc než bych vypil.

Ráno mlha. Vata. Všechno pryč a daleko. Jenom já tak blízko, tak děsivě blízko, s tímhle vším. Jediné, před čím neuteču: já. Zavřené oči. Snažím se rozpustit ego a přitom ho škrábu jako brambory a nic nejde pryč.

Důvody žít na pár stránkách formátu A7.

Pozor křehké, a co není? (a co ještě a co zbývá voda z deště přihořívá)
Muži začali hořet
Ženy začaly hořet
Ptáci začali hořet
Come on baby, light my fire
Všechno začalo hořet, hořet, hořet

A přitom jenom strach. Ze života, ze smrti. Ze samoty.

"Kdy jste se cítil šťastný?"
"Před rokem ve Skotsku" protože pusa na Ruském kole (a zase lysohlávky, indikátor toho, že letní lásky a nic víc).

A vždycky zapomenu na kluka, co kradl sušenky.

Made shaunda

21. června 2018 v 22:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
If it sounds too good to be true, it probably is. A tak si laskám a převaluju v hlavě pocit, že už bude všechno v pořádku. Že to všechno nějak zvládnu a že život je i docela krásný. A čím dýl si tenhle pocit užívám, tím větší jsou obavy, že tahle příjemná bublina jednou praskne.
A další, co si pamatuju je, že brečím tři hodiny v kuse. Brečím kvůli bývalému, kvůli panu P., i kvůli člověku, co mi po třech schůzkách napsal, že bychom mohli mít i celkem pěkný vztah, ale každý asi hledáme něco trochu jiného, tak nevím. Přemýšlím, co jiného vlastně hledám, co tak jiného, že to ještě nikdo s kým jsem byl nejspíš nehledal.
Koukám se na svůj profil na seznamce a říkám si, tyjo... vždyť to vypadá sakra dobře! A stejně to dopadá, jako kdybych byl hnusnej, trapnej a hloupej.
S každým dalším odmítnutím se mi ale upřesňuje v hlavě představa o tom, co bych vlastně od vztahu chtěl. Jaké by to mělo být, co by se mělo dít... a možná, že až budu umírat a budu úplně sám, bude v té představě už naprosto všechno nalinkované do nejmenšího detailu.
Brečel jsem, protože mi bylo smutno. Protože jsem se cítil sám. Protože jsem unavenej z toho, že to nikdy nevyjde a že už jen pořád dokola narážím na ty samý lidi a když už se objeví někdo jinej a nadějnej, dostanu od něj košem. Mám příšernou vadu, že vždycky, když mě někdo nadchne, začnu na něm vidět hlavně ty příjemné vlastnosti a přehlížím to, v čem se neshodneme. Přehlížel jsem, že jsme s panem P. nevedli vůbec žádnou rozumnou komunikaci, že jsem o něm nic nevěděl (po třech schůzkách s... říkejme mu EJ... jsem měl pocit, že ho znám líp než jsem kdy znal pana P). Přehlížel jsem, že EJ chce děti a má trochu tunelové vidění, co se týče přírodních toxinů.
Jsem vážně unavený. A unavenější po každém ahoj, po každé schůzce, po každém seznámení, ze kterého nic nebylo. Jsem unavený. A pak přijde ten pocit, kdy si uvědomím, že nemám ráno důvod vstát. Jenže pak mi dojde, že jsem ho neměl ani doteď. A že jestli se mi posledních pár týdnů vstávalo líp, bylo to díky práškům, terapii a tomu, že mi život prostě už začíná připadat přinejmenším snesitelný, a ne díky nějakému EJ.
Kdysi se mě kamarád M. ptal, jestli je to teď lepší, když jsem s panem P. Tehdy jsem řekl, že to lepší není. Fakt je, že partneři nic nezlepšují, ale rozchody, kopačky, odmítnutí a zklamání to zhoršují. A stejně mi teď bude zase před každým usnutím chybět dotek, stejně si budu, pokaždé když uvidím líbající se pár, vybavovat, jaké to je, když někomu položím ruku na tvář a líbám ho na rty.


A pokaždé se dostanu k tomu stejnému - co vlastně chci dělat se životem? Co bych chtěl? Co bych chtěl teď? Kde bych chtěl být za pět, za deset let?
A jediné, co mi vytane na mysli je, že bych chtěl být ve Skotsku, pást skotský náhorní skot nebo co a koukat z okna na Skotkou vysočinu. Nebo na Edinbugh. A skvělé je, že vím, že by to nejspíš i bylo možné.
Víc než kdy jindy vzpomínám na Novozélanďana, na to, jak mě vzal za ruku na Ruském kole v Edinburghu a na vršku jsme se začali líbat a líbali se po zbytek dne. A čerpám z toho útěchu a naději, že jednou třeba bude něco aspoň trochu takového (a snažím se ignorovat, že málem už bylo, ale hledali jsme každý něco jiného. A taky to, jak přitažlivé bylo, když jsem EJ vyprávěl o Lorenzovu dětském schématu a on to doplnil a řekl mi, že to ví).

Plíseň

13. června 2018 v 23:32 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V hlavě mi roste plíseň. Je tam vlhko. Páchne. Plíseň co zapomíná co bylo a vzpomíná si na to, co nebylo. A chce, co nikdy nebude. Všechno je o trochu lepší a pořád stejně hrozný. V plísni mi roste hlava. A nic neví. Nic nepoví.
Přehrávám si střípky, útržky a všechny jsou moc čerstvé na to, abych o nich mluvil.
Že nemáš potřebu hrát hry a pak je hraješ. Že si o tobě budu myslet že jsi blb a já si to nemyslím.

Najít si to svoje, zaplnit prázdnotu. Nakonec brečím prostě ze samoty.

Hřejivá mateřská náruč - WANTED
Místo rodiny prázdno, hromada cizích lidí. Diskuse o ničem.
Nikdo není dost blízko.

Vídám chyby v úsudku a odkrývám pasti, co na sebe líčím. A stejně se nakonec chytím. Přitom to nic neznamená. Neznamenalo to nic ještě před týdnem. A zase Karenina. A zase Vronský.
A zase Proust. Proust vždycky.
Najít si to svoje? Proust.
Najít si to svoje? Adam a Eva.

Úzkost, které se nezbavím. Úzkost, která se zabíjí jen jinou úzkostí. A jediná naděje v pilulkách a léčebných čachrách paní M. V bleděmodrém notýsku.

A pak ty chvíle, kdy si vzpomenu na Hmm hmmm. Na pana Skotského Zélanďana. Na to, že mi můj nový exobjev připomíná jeho a ne bývalého. Připomíná mi to Hmmm hmmm, to mystické všeříkající slastné a kdovíjaké jakékoliv.
Úzkost po které se motá hlava a touha ztratit vědomí.

V lebce se míchá rozvařenej guláš. Nikde začátek nikde konec a nikde hmota. Nikde nic čím by se dalo začít. Myslím na -už mi došly zkratky-. A říkám si co bylo blbě tentokrát. A říkám si, že je to dobře. A říkám si proč ne upřímnost. A říkám si proč sliby. Proč chyby. Nakonec zase nic. Za blízkost se platí dálkou.
Pan P. kdysi kupoval mé smutné úsměvy a teď jich mám na prodej tolik, že tržní hodnota klesla na nulu.
Byl mi slíben převozník a místo převozu mě shodil doprostřed a řek mi plav řek a smál se a já neplavu.
Chci sdílet, chci být s někým, být někým, pohltit ho, vstřebat, zadusit, vysát. Vzít si to co ostatní maj a já ne ale jsem korozní činidlo a nikdy nic nevydrží.
Pořád dokola to samý. Z ničeho láska a z lásky nic. Z ničeho touha a z touhy nic. Co kdybych se už nikdy nesnažil.
Co kdybych už nikdy nic neudělal.
Co kdybych už nikdy nepsal.
Co kdybych už nikdy nehrál.
Co kdybych už nikdy nemluvil.

Kdo jsem, kdo to ví? Kdo mě zná? Komu se otvírám?
Co mu ukazuju? Výkladní skříň plnou pubertálního angstu a prázdno. Všechno je angst a prázdno. A hlavně to prázdno.
Chci držet za ruku a ruku nepodám. A stejně nejsem chladný.
Jde ze mě vedro (hřeješ jak radiátor ty můj pokémone).

Bojím se tak strašne se bojim a nevím čeho nevím proč nevím nic nikdo neví.

A pak obrat. Můj život je víc než to. Jsem víc než okamžik. Můj život sahá za tebe sahá za úzkost sahá kdovíkam. Měsíček a ježečci a labuťátka a jdu se najíst do dháby a přečetl jsem Prousta a harmonika a všechny ty věci co před týdnem byly tolik moje že jsem o tom ani nevěděl.
Jsem víc a všechno se točí kolem toho. Jen tohle si zapamatovat. Jen tohle si vžít. Já nejsem bolest nejsem vztah nejsem osamělost. Jsem radost z Manannana Mac Lira a z Murakamiho pod polštářem a z náhodné srážky s paní v růžovém. Můj život nebude o nic jiný o nic chudší o nic děsivější a o nic bolestivější. Pokud si ho takový neudělám.
Můžu truchlit a zároveň se cítit šťastný.

Do hlavy nalévám savo a připomínám si, že všechny ty střípky co mi přichází na mysl byly jen nepatrným zlomkem toho, co jsem za tři týdny zažil. Nedefinují mě. Nedefinují ty tři týdny. Nedefinují vůbec nic a do nedávna neměly význam.

Něco zbylo. Něco je. Není to moc, ale je to něco.

Žvatláníčko

12. června 2018 v 0:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kam chodí úzkosti, když nejsou zrovna se mnou? (Pořád jsou naše úzkosti s námi, a nikdy vlastně nejsme sami?) A proč na tolik otázek umím odpovědět jenom nevím? A proč má paní M. skoro vždycky pravdu, i když s ní nejdřív nesouhlasím?
Prázdnotu samotu stesk zabíjím zelení a strachováním se o blahobyt mé nové kapradiny. A snem o tom, že budu mít jednou místo pokoje miniaturní botanickou zahradu. Nechci zabít mouchu a nežně sundavám komáry a klíšťata a pavouky z nohou člověka, co mě za pár dní odmítne. Koukám na Vltavičku. A stírám pochybnosti. A na to hezké myslím jenom tehdy, když mi to může přinést víc škody než užitku.
Na to já mám talent.
Chtěl bych psát jako teče voda a jako teče lítost a místo toho píšu jako dřevo. A sním o Skyrimu, který už nikdy nebude to co býval.
Chlad nad chlad všechno je chlad a úsměvy jsou neupřímný a nikdy neuvěřím. Biologie mě drží ve spárech a už mi nedovolí flirtovat s homeopatikama flirtovat s kartama flirtovat s energií flirtovat s Bohem. Zato atomy a prázdno a determinismus a mechanicismus, to je moje. A taky narcismus a socialismus.
Ze všech bytostí na světě nejvíc soucítím s vačicema trpícíma existenciální krizí.