Komentáře

1 Já | E-mail | 16. dubna 2018 v 16:14 | Reagovat

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chtěl lásku ovládat. Jakkoliv. Argumenty, logikou, silou vůle, prostě hlavou. To ale bylo období... :))
Teď vím, že se proti tomu nemá bojovat. A že když mi třeba i kluk ublížil (a když pominu, že jsem si za to mohl téměř vždy sám), tak to udělal jen pro to, že byl sám nešťastný a snažil se, dosti neobratně, se z toho dostat tím, že zraňoval ty kolem. A hlavně svého kluka.

Taky už vím, že milovat, opravdu milovat, znamená milovat bez podmínek. Miluju ho - proto si přeju, aby byl šťastný, klidně i s někým jiným. Miluju ho - ne jen tehdy, když jsou věci tak, jak chci já. Miluju ho - i když se chová jako bezohledný sebestředný nevímkdo. Miluju ho - i když mu to může být úplně jedno, a ani o tom nemusí vědět, natož na to jakkoliv reagovat :) Miluju ho - a to takového, jaký je, v dobrém i ve zlém. Miluju ho - a proto mu poskytnu tolik volnosti, kolik bude chtít. Miluju ho - a nic od něj neočekávám.
Láska není o mně, ale je o něm. Pokud mě ten cit ničí, není to pravé. Je to jen hledání štěstí tam, kde není (i když jasný, když bro vypadá jak ztělesnění boha krásy, tak kdo by tam usilovně nehledal pravou lásku, žejo... :D).

Na všechno v životě je odpověď, která přinese porozumění, pochopení, a pak konečně i svobodu :) Je třeba jen věřit.

PS: Já vim že se mi to kecá, když mám skvělýho kluka už osm let. Sebestředného bordeláře, který není schopný za víkend poslat víc jak jednu smsku, na posezení sežere krabici zákusků a nálady se mu střídají jako tak rychle jako mraky na letní obloze (to je romantické, že? :D). Ale taky je krásně pozorný, romantický a něžný, věrný a zábavný, se stejným vkusem i smyslem pro humor, velkou tolerancí, se stejnou filozofií a pohledem na život i smrt; je to kluk, který je stejný jako já, a tam kde není, mě krásně doplňuje. A já jeho.
Ale věř mi - nebylo to zadarmo. Trvalo to roky, a ne zrovna radostné roky, tohle všechno vybudovat. A to nám pořád věk začíná dvojkou :D Ovšem, stálo to za to.
Tak jestli ti můžu poradit... dávej, a upřímně nečekej nic na oplátku. Smiř se s tím, a nechej to celé volně plynout (tzn. klidně si i pobreč a rozkopej stůl, i to může být fáze cesty, i když jen ta počáteční). A hlavně, ber své vlastní myšlenky velmi lehce a nesoustřeď se tolik sám na sebe (to přeci nakonec dělá on a hrozně ti to vadí, ne? :P).
A taky se na něj nesnaž zapomenout. Nikdy to nedokážeš. Ale po letech budeš vzpomínat už jen na to hezké, i kdyby to byla jedna věta a jeden jediný úsměv.

Milovat, a ne být milován, dávat, a ne dostávat - to je TO :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.