Zauzlina

15. dubna 2018 v 22:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zítra to bude týden, co jsem panu P. řekl, že s ním dál nemůžu být v kontaktu, protože mi to ubližuje. Což byl rozhodně krok správným směrem. Bohužel to, že si někoho zablokujete na facebooku, neznamená, že si odstraníte i jeho myšlenkovou verzi z vlastní hlavy. Tam může zůstat jak dlouho bude(te) chtít a pomalu vám vyžírat díry do šedé kůry.
Nic to nemění na tom, že od pondělí se cítím lehčí. Je tu jeden zcela zřejmý cíl: dopsat diplomku. A já se, jak pomalu začínám věřit, že to můžu stihnout včas, začínám děsit, že až tahle hrůza skončí, vznikne prostor, velký prázdný prostor, který během okamžiku celý obsadí pan P., ze kterého bude vládnout a vysaje mě. Strach, že se vrátí obsesivní myšlenky, myšlenky, kterým nelze uniknout a člověka jen vysilují.
Já přece vím, proč na něj nesmím myslet. Proč to především ani nemá smysl. A mám 107 důvodů, proč nemá smysl chtít s ním být. A vím, že ani nechci.
Zítra to bude týden a já netuším, jestli se vůbec něco zlepší. Ale naděje na zlepšení je vyšší, než kdybychom si psali. Než kdybych čekal na zprávy, nebo ještě hůř, inicioval konverzace. Než kdybych doufal, že něco něco znamená, i když to neznamená vůbec nic.
A takhle aspoň vím, že jsem pro něj nebyl nic víc než kamarád. Mělo mě to zasáhnout, zabolet a složit před týdnem, místo toho se to na mě řítí ve slow-motion a já čekám, jestli mě to trefí, a kdy.
Život nepřináší katarzi. Nepřináší ponaučení. To je jediné, co si z toho můžu odnést. Že nemá smysl čekat na zázrak, kterým se všechno rozetne, projasní a usadí. Život není jasný. Filmy končí pár minut po rozuzlení, ale v životě ten konečný klid nepřijde, nepřijde ani rozuzlení, přijde jenom další chvíle života, stejně nejasná a zauzlená, jako všechny před ní.
Tomuhle uzlu můžeme říkat Pan P. a můžeme se spolehnout, že spíš než rozuzlení přijde zapomnění.
A můžeme se spolehnout, že mi víc než kohokoliv, a možná i oprávněně, připomíná Mravence: toho člověka, co dovede být okouzlující, milý a pozorný, ale tuhle svou tvář odhalí jen když vás balí, a pak je všechno na vás. Říkáte si, že možná děláte něco špatně, že vám už neukazuje tu okouzlující tvář. Ale proč plýtvat úsilím na něco, co už máte? Proč se snažit, aby to bylo šťastné?
Nakonec je to jen ta stará známá hra. A já jsem v ní úplně stejně bezbranný jako když mi bylo 19. Figurky jsou možná maličko jinak rozmístěné a pan P. to možná ani nedělá úmyslně, ale dělá to.
A já si několikrát za den přeju, aby nebyl. A nepřeju tím zánik ničemu jinému, než svým vlastním myšlenkám.
Nejděsivější na tom všem je, že ho mám pořád rád. I přes všech 107 důvodů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Já | E-mail | 16. dubna 2018 v 16:14 | Reagovat

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chtěl lásku ovládat. Jakkoliv. Argumenty, logikou, silou vůle, prostě hlavou. To ale bylo období... :))
Teď vím, že se proti tomu nemá bojovat. A že když mi třeba i kluk ublížil (a když pominu, že jsem si za to mohl téměř vždy sám), tak to udělal jen pro to, že byl sám nešťastný a snažil se, dosti neobratně, se z toho dostat tím, že zraňoval ty kolem. A hlavně svého kluka.

Taky už vím, že milovat, opravdu milovat, znamená milovat bez podmínek. Miluju ho - proto si přeju, aby byl šťastný, klidně i s někým jiným. Miluju ho - ne jen tehdy, když jsou věci tak, jak chci já. Miluju ho - i když se chová jako bezohledný sebestředný nevímkdo. Miluju ho - i když mu to může být úplně jedno, a ani o tom nemusí vědět, natož na to jakkoliv reagovat :) Miluju ho - a to takového, jaký je, v dobrém i ve zlém. Miluju ho - a proto mu poskytnu tolik volnosti, kolik bude chtít. Miluju ho - a nic od něj neočekávám.
Láska není o mně, ale je o něm. Pokud mě ten cit ničí, není to pravé. Je to jen hledání štěstí tam, kde není (i když jasný, když bro vypadá jak ztělesnění boha krásy, tak kdo by tam usilovně nehledal pravou lásku, žejo... :D).

Na všechno v životě je odpověď, která přinese porozumění, pochopení, a pak konečně i svobodu :) Je třeba jen věřit.

PS: Já vim že se mi to kecá, když mám skvělýho kluka už osm let. Sebestředného bordeláře, který není schopný za víkend poslat víc jak jednu smsku, na posezení sežere krabici zákusků a nálady se mu střídají jako tak rychle jako mraky na letní obloze (to je romantické, že? :D). Ale taky je krásně pozorný, romantický a něžný, věrný a zábavný, se stejným vkusem i smyslem pro humor, velkou tolerancí, se stejnou filozofií a pohledem na život i smrt; je to kluk, který je stejný jako já, a tam kde není, mě krásně doplňuje. A já jeho.
Ale věř mi - nebylo to zadarmo. Trvalo to roky, a ne zrovna radostné roky, tohle všechno vybudovat. A to nám pořád věk začíná dvojkou :D Ovšem, stálo to za to.
Tak jestli ti můžu poradit... dávej, a upřímně nečekej nic na oplátku. Smiř se s tím, a nechej to celé volně plynout (tzn. klidně si i pobreč a rozkopej stůl, i to může být fáze cesty, i když jen ta počáteční). A hlavně, ber své vlastní myšlenky velmi lehce a nesoustřeď se tolik sám na sebe (to přeci nakonec dělá on a hrozně ti to vadí, ne? :P).
A taky se na něj nesnaž zapomenout. Nikdy to nedokážeš. Ale po letech budeš vzpomínat už jen na to hezké, i kdyby to byla jedna věta a jeden jediný úsměv.

Milovat, a ne být milován, dávat, a ne dostávat - to je TO :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama