Skládanka

23. dubna 2018 v 21:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Skládám se jako tahací harmonika. A jak se varhánky přibližují, vydávám nelibozvučný mečivý vzdech.
Skládám se jako nepovedené, narychlo sešmudlané origami. Ani složený nejsem pěkný.
Skládám se jako domeček z karet. První milisekundu se jen vychyluju z osy a tuším, že přijde pohroma, a než stihnu nabrat dech...
Skládám se jako křídla. Ale čí? Křídla motýla? Hezky k sobě, aby zakryla výstražný vzorek? Dokud se dost nenadýchám formaldehydu a s křídly jak zrovna byly nespadnu na dno skleničky. Křídla kachny? Hezky k tělu, do středu, do víru chaosu a problémů a sebelítosti. Křídla brouka? Zmuchlaná pod krovkama, schovaná před světem. Křídla včely? Unavená z celodenního bzučení, co unavená, vyčerpaná.
Skladám se jako polámané puzzle. Na každém dílku je obrázek, ale i kdyby věděl kam patří, nikdy tam úplně nezapadne.
Skládám se jako špatná báseň. Verše, slabiky a rýmy halabala smotané do nevalného výsledku.
Skládám se jako vějíř. Hezky vroubek po vroubku, když vím, že už nejsem k ničemu.
Skládám se jako list netýkavky. V reakci na nemilé signály z okolí.
Skládám se jako nepovedená skladba. Stejné čtyři akordy pořád za sebou a text nevalné hodnoty.
Skládám se jako model lodě. Tolik práce jen abych pak celý život ležel pro výstrahu vystavený v lahvi.
Skládám se jako zboží ve skladu. Každý den něco přibyde a něco zmizí, ale sklad je pořád udržován plný.
Skládám se jako nešťastný student neurověd, který stále dokola zjišťuje, že jeho diplomka stojí za hovno a neustále si tak připomíná, že neumí jedinou věc, kterou kdy chtěl umět: psát.
Skládám se jako opuštěný teploušek, co chtěl mít někoho rád a šel do toho s nasazením, které se mu v lepších případech jen nevyplatilo.
Skládám se jako člověk se zlomeným srdcem, který má pocit, že už je toho vážně moc.
Skládám se, bezduše, protože duše je jen jiné jméno pro soubor chemických a elektrických reakcí probíhajících v mozkové tkáni.
Skládám se, skládám, donekonečna a nikam to nevede a nepovede.
A když se neskládám, čtu zrovna Šiktance a dojímám se k nevíře, jak krásně umí někdo psát, i když mi to nepasuje do huby a doufám, že někdy na moje "Ach, lásko má, jsi z jezí rzi a z vln a z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří" odpoví "A ona smála se, jako když všechno ví. 'Není nic, a nikdo není, jenom vlci hladoví!'"
Skládám se a čekám na prince na bílém koni, který přijede a pochopí, proč vždycky brečím u Františka Dobroty a z celého toho skládání mě vysvobodí, ale jediný takový princ jsem na celém širém světě já.
Skládám se, skládám, ale nikdy se nesložím a nikdy nepřijde ten úlevný pláč, po kterém je svět najednou krásnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jen já :) Jen já :) | 24. dubna 2018 v 23:48 | Reagovat

Jen se slož, rozpadni se a opět se slož - do něčeho úžasného... Seš skvělá lidská bytost, tak ze sebe nedělej nic podřadného. Bude líp, už brzo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama