Dějdarmo

29. dubna 2018 v 12:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Darmoděj! Nevděk svět! Nehřeje! Nezebe! Není nic, a nikdo není! Jen ten strach, ach, ze sebe." Kdykoliv nepíšu diplomku, proháním si hlavou věty z Adama a Evy a spatlávám je dohromady s nejrůznějšími myšlenkami na pana P. Ještě pořád
"Ach, lásko má! Jsi z jezí rzi! A z vln! A z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří!"
A ona smála se, jako když všechno ví: "Není nic, a nikdo není, jenom vlci hladoví."
Mám nutkání sáhnout po Skácelovi, po Básních II. A přitom tuším, že jediné, co chci vidět, je "A prosil ale neuprosil/ a bál se ale neubál/ a studánka je plná krve/ a každý u ní jednou stál." Připomenout si, jak jsme byli společně na Vyšehradě a já se marně snažil najít slova z Hlaváčka nebo Šiktance a veškerá moje snaha o recitaci skončila přerušením Skácelem. Občas si jen zpívám a studánka ta nikdy nelže, protože každá lidská lež v studánce malé utopí se, i když je velká jako věž. Protože v podání Ivy Bittové mi to přijde úžasné.
Snažím se seznámit, protože se cítím sám. Cítím se příšerně sám, k uzoufání sám a především se chci zbavit něčeho, co ve mně bloumá a bouchá do všech zdí, ťuká na všechny dveře. Něčeho, co zbylo po panu P. Chci to vyhnat, zbavit se toho navždycky a dělat jako by nikdy nic nebylo (a naše seznámení, proběhlo, má milá, před kinem, který není). Zahnat myšlenky na to, že pro pana P. jsem byl prostě jenom kamarád, vymazat si z hlavy něco, čemu ani nemůžu říkat vztah.
Zbavit se vzpomínek na diskuse o tom, že pravda není. Zbavit se všeho, čím mi pan P. ublížil a co tu zůstává, i když on už tady není. Nejděsivější myšlenka je, že ho pořád můžu potkat, že bude trvat ještě celé věky než odjede a že všechen tenhle čas co zbývá meří dobu, kterou se mnou nechtěl strávit. Každý den od února do září je prostě jen další den, který se mnou pan P. nechtěl trávit, další připomínka toho, že jsem pro něj neznamenal nic (a možná i něco jo, ale ve srovnání s tím, co jsem znamenat chtěl je to stejně nic).
Vím, že to jednou zmizí, vím že to jednou bude pryč, stejně jako všechno, ale každá minuta, která mě trápí, je ztracená minuta. Ztratil jsem s panem P. září, říjen, listopad, prosinec, leden a bohužel i únor, březen a duben. (Ztracen. Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den a v konci deště, v konci pádu stih své dětství. Zády k trati dralo listy v jízdním řádu.)
Nakonec si nemůžu pomoct a srovnávat ho s Mravencem. Nechci si připustit, že by mě zneužil úmyslně, ale zneužitý jsem.
(A nakonec si nemůžu pomoct a říkat si, s kým asi randí a spí teď. Jak je asi spokojený. Jestli si na mě vůbec někdy vzpomene. Říkám si, co a komu asi psával, když byl opilý a proč jsem to nebyl já, komu psal. Říkám si, co ho vedlo k tomu, aby si na zeď v kuchyni napsal A znovu láska, znovu, odedávna, zpovzdálí překáží smrti. A proč mně se vždycky vybaví nejdřív na nebi shírá se vítr, zítřejší nachový vítr a jímá mě to za srdce víc.)
Zbývá mi poslední den, ve kterém mě chrání před vším tímhle psaní diplomky. Za 26 hodin musí být diplomka odevzdaná na sekretariátu katedry a ještě předtím elektronicky a já netuším, co budu dělat pak, až se otevře ohromná propast času, který jsem doteď svazoval s diplomkou.
Měl bych si připomínat, co byl zač pan P. v prosinci a lednu, měl bych si připomínat, jak jsem sám nevěděl, jestli to je to, co chci, měl bych si připomínat, jak jsem byl rozladěný, že se nesměje stejným věcem a že se někdy bere tak příšerně vážně. Měl bych si připomínat těch 107 důvodů, které mi vadily. A pak si vzpomenu na V. a na to, že měl s panem P. čtyřku a je mi zase zle a představuju si, jak spolu někde sedí a vysmívají se mi společně, jak jsem blbej a naivní, že jsem toužil po panu P. Vybavím si to posměšně chichotání M., když jsem před ním zmínil, že jsem ani nevěděl, že V. a pan P. se znají.
Čeká mě první květen, další první květen a pusu pod jabloní budu moct dát jedině svojí svázané diplomce. I proto, že každý další člověk, kterého poznám, mě především nudí.
Pořád si říkám, jestli je lepší být sám, nebo být s někým jen proto, abych sám nebyl. Ono to vlastně tak jako tak skončí špatně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. dubna 2018 v 19:32 | Reagovat

Dokázals, že i já se směju, ovšem ne posměšně... jak jsi to všecko uklohnil v pár odstavcích, poezii balíků a čtyřky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama