Duben 2018

Dějdarmo

29. dubna 2018 v 12:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Darmoděj! Nevděk svět! Nehřeje! Nezebe! Není nic, a nikdo není! Jen ten strach, ach, ze sebe." Kdykoliv nepíšu diplomku, proháním si hlavou věty z Adama a Evy a spatlávám je dohromady s nejrůznějšími myšlenkami na pana P. Ještě pořád
"Ach, lásko má! Jsi z jezí rzi! A z vln! A z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří!"
A ona smála se, jako když všechno ví: "Není nic, a nikdo není, jenom vlci hladoví."
Mám nutkání sáhnout po Skácelovi, po Básních II. A přitom tuším, že jediné, co chci vidět, je "A prosil ale neuprosil/ a bál se ale neubál/ a studánka je plná krve/ a každý u ní jednou stál." Připomenout si, jak jsme byli společně na Vyšehradě a já se marně snažil najít slova z Hlaváčka nebo Šiktance a veškerá moje snaha o recitaci skončila přerušením Skácelem. Občas si jen zpívám a studánka ta nikdy nelže, protože každá lidská lež v studánce malé utopí se, i když je velká jako věž. Protože v podání Ivy Bittové mi to přijde úžasné.
Snažím se seznámit, protože se cítím sám. Cítím se příšerně sám, k uzoufání sám a především se chci zbavit něčeho, co ve mně bloumá a bouchá do všech zdí, ťuká na všechny dveře. Něčeho, co zbylo po panu P. Chci to vyhnat, zbavit se toho navždycky a dělat jako by nikdy nic nebylo (a naše seznámení, proběhlo, má milá, před kinem, který není). Zahnat myšlenky na to, že pro pana P. jsem byl prostě jenom kamarád, vymazat si z hlavy něco, čemu ani nemůžu říkat vztah.
Zbavit se vzpomínek na diskuse o tom, že pravda není. Zbavit se všeho, čím mi pan P. ublížil a co tu zůstává, i když on už tady není. Nejděsivější myšlenka je, že ho pořád můžu potkat, že bude trvat ještě celé věky než odjede a že všechen tenhle čas co zbývá meří dobu, kterou se mnou nechtěl strávit. Každý den od února do září je prostě jen další den, který se mnou pan P. nechtěl trávit, další připomínka toho, že jsem pro něj neznamenal nic (a možná i něco jo, ale ve srovnání s tím, co jsem znamenat chtěl je to stejně nic).
Vím, že to jednou zmizí, vím že to jednou bude pryč, stejně jako všechno, ale každá minuta, která mě trápí, je ztracená minuta. Ztratil jsem s panem P. září, říjen, listopad, prosinec, leden a bohužel i únor, březen a duben. (Ztracen. Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den a v konci deště, v konci pádu stih své dětství. Zády k trati dralo listy v jízdním řádu.)
Nakonec si nemůžu pomoct a srovnávat ho s Mravencem. Nechci si připustit, že by mě zneužil úmyslně, ale zneužitý jsem.
(A nakonec si nemůžu pomoct a říkat si, s kým asi randí a spí teď. Jak je asi spokojený. Jestli si na mě vůbec někdy vzpomene. Říkám si, co a komu asi psával, když byl opilý a proč jsem to nebyl já, komu psal. Říkám si, co ho vedlo k tomu, aby si na zeď v kuchyni napsal A znovu láska, znovu, odedávna, zpovzdálí překáží smrti. A proč mně se vždycky vybaví nejdřív na nebi shírá se vítr, zítřejší nachový vítr a jímá mě to za srdce víc.)
Zbývá mi poslední den, ve kterém mě chrání před vším tímhle psaní diplomky. Za 26 hodin musí být diplomka odevzdaná na sekretariátu katedry a ještě předtím elektronicky a já netuším, co budu dělat pak, až se otevře ohromná propast času, který jsem doteď svazoval s diplomkou.
Měl bych si připomínat, co byl zač pan P. v prosinci a lednu, měl bych si připomínat, jak jsem sám nevěděl, jestli to je to, co chci, měl bych si připomínat, jak jsem byl rozladěný, že se nesměje stejným věcem a že se někdy bere tak příšerně vážně. Měl bych si připomínat těch 107 důvodů, které mi vadily. A pak si vzpomenu na V. a na to, že měl s panem P. čtyřku a je mi zase zle a představuju si, jak spolu někde sedí a vysmívají se mi společně, jak jsem blbej a naivní, že jsem toužil po panu P. Vybavím si to posměšně chichotání M., když jsem před ním zmínil, že jsem ani nevěděl, že V. a pan P. se znají.
Čeká mě první květen, další první květen a pusu pod jabloní budu moct dát jedině svojí svázané diplomce. I proto, že každý další člověk, kterého poznám, mě především nudí.
Pořád si říkám, jestli je lepší být sám, nebo být s někým jen proto, abych sám nebyl. Ono to vlastně tak jako tak skončí špatně.

Skládanka

23. dubna 2018 v 21:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Skládám se jako tahací harmonika. A jak se varhánky přibližují, vydávám nelibozvučný mečivý vzdech.
Skládám se jako nepovedené, narychlo sešmudlané origami. Ani složený nejsem pěkný.
Skládám se jako domeček z karet. První milisekundu se jen vychyluju z osy a tuším, že přijde pohroma, a než stihnu nabrat dech...
Skládám se jako křídla. Ale čí? Křídla motýla? Hezky k sobě, aby zakryla výstražný vzorek? Dokud se dost nenadýchám formaldehydu a s křídly jak zrovna byly nespadnu na dno skleničky. Křídla kachny? Hezky k tělu, do středu, do víru chaosu a problémů a sebelítosti. Křídla brouka? Zmuchlaná pod krovkama, schovaná před světem. Křídla včely? Unavená z celodenního bzučení, co unavená, vyčerpaná.
Skladám se jako polámané puzzle. Na každém dílku je obrázek, ale i kdyby věděl kam patří, nikdy tam úplně nezapadne.
Skládám se jako špatná báseň. Verše, slabiky a rýmy halabala smotané do nevalného výsledku.
Skládám se jako vějíř. Hezky vroubek po vroubku, když vím, že už nejsem k ničemu.
Skládám se jako list netýkavky. V reakci na nemilé signály z okolí.
Skládám se jako nepovedená skladba. Stejné čtyři akordy pořád za sebou a text nevalné hodnoty.
Skládám se jako model lodě. Tolik práce jen abych pak celý život ležel pro výstrahu vystavený v lahvi.
Skládám se jako zboží ve skladu. Každý den něco přibyde a něco zmizí, ale sklad je pořád udržován plný.
Skládám se jako nešťastný student neurověd, který stále dokola zjišťuje, že jeho diplomka stojí za hovno a neustále si tak připomíná, že neumí jedinou věc, kterou kdy chtěl umět: psát.
Skládám se jako opuštěný teploušek, co chtěl mít někoho rád a šel do toho s nasazením, které se mu v lepších případech jen nevyplatilo.
Skládám se jako člověk se zlomeným srdcem, který má pocit, že už je toho vážně moc.
Skládám se, bezduše, protože duše je jen jiné jméno pro soubor chemických a elektrických reakcí probíhajících v mozkové tkáni.
Skládám se, skládám, donekonečna a nikam to nevede a nepovede.
A když se neskládám, čtu zrovna Šiktance a dojímám se k nevíře, jak krásně umí někdo psát, i když mi to nepasuje do huby a doufám, že někdy na moje "Ach, lásko má, jsi z jezí rzi a z vln a z vírů jezerních, kde ze všech malých smrtí mých zbylo jen labutí peří" odpoví "A ona smála se, jako když všechno ví. 'Není nic, a nikdo není, jenom vlci hladoví!'"
Skládám se a čekám na prince na bílém koni, který přijede a pochopí, proč vždycky brečím u Františka Dobroty a z celého toho skládání mě vysvobodí, ale jediný takový princ jsem na celém širém světě já.
Skládám se, skládám, ale nikdy se nesložím a nikdy nepřijde ten úlevný pláč, po kterém je svět najednou krásnější.

Zauzlina

15. dubna 2018 v 22:37 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zítra to bude týden, co jsem panu P. řekl, že s ním dál nemůžu být v kontaktu, protože mi to ubližuje. Což byl rozhodně krok správným směrem. Bohužel to, že si někoho zablokujete na facebooku, neznamená, že si odstraníte i jeho myšlenkovou verzi z vlastní hlavy. Tam může zůstat jak dlouho bude(te) chtít a pomalu vám vyžírat díry do šedé kůry.
Nic to nemění na tom, že od pondělí se cítím lehčí. Je tu jeden zcela zřejmý cíl: dopsat diplomku. A já se, jak pomalu začínám věřit, že to můžu stihnout včas, začínám děsit, že až tahle hrůza skončí, vznikne prostor, velký prázdný prostor, který během okamžiku celý obsadí pan P., ze kterého bude vládnout a vysaje mě. Strach, že se vrátí obsesivní myšlenky, myšlenky, kterým nelze uniknout a člověka jen vysilují.
Já přece vím, proč na něj nesmím myslet. Proč to především ani nemá smysl. A mám 107 důvodů, proč nemá smysl chtít s ním být. A vím, že ani nechci.
Zítra to bude týden a já netuším, jestli se vůbec něco zlepší. Ale naděje na zlepšení je vyšší, než kdybychom si psali. Než kdybych čekal na zprávy, nebo ještě hůř, inicioval konverzace. Než kdybych doufal, že něco něco znamená, i když to neznamená vůbec nic.
A takhle aspoň vím, že jsem pro něj nebyl nic víc než kamarád. Mělo mě to zasáhnout, zabolet a složit před týdnem, místo toho se to na mě řítí ve slow-motion a já čekám, jestli mě to trefí, a kdy.
Život nepřináší katarzi. Nepřináší ponaučení. To je jediné, co si z toho můžu odnést. Že nemá smysl čekat na zázrak, kterým se všechno rozetne, projasní a usadí. Život není jasný. Filmy končí pár minut po rozuzlení, ale v životě ten konečný klid nepřijde, nepřijde ani rozuzlení, přijde jenom další chvíle života, stejně nejasná a zauzlená, jako všechny před ní.
Tomuhle uzlu můžeme říkat Pan P. a můžeme se spolehnout, že spíš než rozuzlení přijde zapomnění.
A můžeme se spolehnout, že mi víc než kohokoliv, a možná i oprávněně, připomíná Mravence: toho člověka, co dovede být okouzlující, milý a pozorný, ale tuhle svou tvář odhalí jen když vás balí, a pak je všechno na vás. Říkáte si, že možná děláte něco špatně, že vám už neukazuje tu okouzlující tvář. Ale proč plýtvat úsilím na něco, co už máte? Proč se snažit, aby to bylo šťastné?
Nakonec je to jen ta stará známá hra. A já jsem v ní úplně stejně bezbranný jako když mi bylo 19. Figurky jsou možná maličko jinak rozmístěné a pan P. to možná ani nedělá úmyslně, ale dělá to.
A já si několikrát za den přeju, aby nebyl. A nepřeju tím zánik ničemu jinému, než svým vlastním myšlenkám.
Nejděsivější na tom všem je, že ho mám pořád rád. I přes všech 107 důvodů.