Víry jezerní

1. března 2018 v 22:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl bych mluvit a mluvit a mluvit. O sobě, o panu P., o tom, jak se všechno zase pomalu zlepšuje a jak si zvykám na život bez pana P., jak se vypořádávám s tím, že i když se naše cesty rozešly, neustále na sebe nějakým způsobem narážíme. O tom, že mám chuť poslouchat Octopus's garden, zpívat Octopus's garden, tancovat na Octopus's garden. O tom, že jdu na Susanne a hrozně se těším nebo o tom, jak jsem občas smutný a děsím se světa. Mluvit o všem, o čemkoliv...
Ale mluvit se nedá beze slov a mě nenapadají žádná. Žádná použitelná slova, nic, co by se dalo vytvarovat, ohnout, natáhnout, zkrátit a zašněrovat. Nic, s čím bych mohl pracovat, zanořit se do toho a mít pocit, že něco plyne a něco vzniká. Že se něco vyjadřuje, že ze mě něco vychází - něco jiného, než exkrety a exkrementy.
Poslouchal, jak Beatles zpívají o zahradě pana chobotnice je uvolňující.
Pořád se mi v hlavě vynořují nápady na možnou budoucnost s panem P. Přestože vím, že k tomu nedojde a že jsou to hovadiny. Nemám ani pořádně chuť se teď seznamovat s někým novým. Místo toho se nořím do Zaklínače. Každý den se na chvíli stávám Gerardem a přestávám být sebou. Zbavuji se svého života a svých problémů a zabíjím čas mezi narozením a smrtí (na druhou stranu, co víc je život?).
Here Comes The Sun mi vždycky připomene pistolnici. Botičky se smajlíkovýma tkaničkama, co kdysi nosila, když byla mnohem mladší, někdy v té době, kdy jsme se potkali. V době, kdy jsme spolu chodili po Praze a hráli si na pohany a lezli do čarodějných obchůdků a četli Chadbourna. Jak jsme byli na Petříně i s její mamkou, jak jsem u toho měl zelenou Cernunnovskou mikinu a oba jsme byli promočení durch. Ale ze všeho nejvíc vždycky na ty botičky a tkaničky. Na něco, co mi ji připomíná naprosto neskutečně.
Začíná březen. Začnu nový život, říkám si. Jako kdybych odjel někam hodně hodně daleko, tak daleko, že už není nic (a nikdo není, jenom vlci hladoví). Ale nikam neodjedu, nikam nezmizím. Co se musí změnit jsem já. Nebo přesněji způsob, jakým svět vnímám. Chci zase ten svěží závan, jako před rokem a něco, kdy jsem byl v neděli v laborce a měnil buňkám média, a najednou, zatímco jsem pokládal věci na stůl, jsem si uvědomil, že Lilek zmizel. Že všechny ty hrozné věci, co mě tak neskutečně tížily, jsou už otázkou minulosti. Že můj život zase patří mně.
Ach, lásko má, jsi z jezí rzi... A ona smála se, jako když všechno ví... Není nic a nikdo není...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 2. března 2018 v 3:33 | Reagovat

Jseš jediný chlap na blogu, který má opravdu vnitřní život. Neznám žádného heterosexuála, který by cítil tak jako ty. Dovolil jsem si ti napsat článeček na bložek, ber ho samozřejmě jen s nadsázkou. Má úcta ke greyovi se nedá poměřit slovy. :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 2. března 2018 v 10:12 | Reagovat

[1]: Ó děkuji. Možná je to tím, že jsem teplej no :D

3 Gray Gray | 5. března 2018 v 13:49 | Reagovat

Máš pořád tu mikinu s Cernunosem? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama