Černé díry a zjevení:
Mé myšlenky na Pana P. jsou jako černá díra: těleso, jehož gravitační síla je tak velká, že pohlcuje i samotné světlo. Stává se mi tak, že v nestřeženém okamžiku, když se zřetězením asociací doberu opět neomylně ke svému netušenému cíli, přesáhnu bod, z něhož není návratu. Ani rychlost světla mi nepomůže, Pan P. mě úplně vstřebá a vysaje. Sedím pak v tichosti, místo slov trousím slzy a mám pocit, jako by se mi nad hlavou vznášel černočerný mrak. Obvykle pak pomáhá jen restart ve formě spánku.
Our hopes and expectations - black holes and revelations
Kognitivně behaviorální přístup:
Kdysi, když jsem nedokázal odolat myšlenkám na Střepa, přestože ty byly nesrovnatelně méně nutkavé, zavedl jsem si jednoduchou metodu. Kdykoliv jsem si uvědomil, že se v myšlenkách věnuji Střepovi, nebo že se k tomu blížím, přehodil jsem výhybku a místo toho usilovně myslel na Kantovu metafyziku mravů. Takový přístup by v současnosti nebyl příliš efektivní, protože toho o Kantově metafyzice mravů už vím žalostně nemnoho. Je tedy třeba vypracovat seznam témat, kterými se můžu usilovně zaobírat, pokud se budu blížit k černým dírám. Pro začátek, dokud není žádný seznam vytvořený, se věnuji popisu okolního světa.
Tak například včera: Pán má naprosto nevkusné kalhoty. A ta paní - tak naleštěné holinky jsou opravdu otřesné! A hele, i tahle paní má nechutné gumově se lesknoucí boty. A znuděný výraz. A obočí vyklenuté do dokonalého oblouku.
Draci:
S Panem P. se mi z nějakého důvodu pojí určitá infantilnost. Není to tak překvapivé, když vezmu v potaz, že jsme společně skládali draky a vybarvovali relaxační omalovánky v parku. Bylo to moc hezké a od té doby uplynuly čtyři ne až tak pěkné měsíce.
Ve středu si jedu pro draky, protože náš drak byl naprosto skvělý a nechci se pokoušet ho skládat znovu. Ve dne i v noci mě straší představa setkání s Panem P. a v hlavě si občas z ničeho nic formuluji případnou frázi, kterou bych naznačil, že už se dál nebudeme ani stýkat, ani bavit. A potom protidůvody. Mé nevědomí na to reagovalo snem, ve kterém, potom, co jsem mu to řekl, on pokrčil rameny a řekl tak jo. Bezpochyby totiž toužím, i když si to nechci přiznat, po projevu citů, po žádosti, abych se vrátil, po náznaku, že není všemu konec. A možná že se ze všeho nejvíc bojím právě lhostejnosti Pana P. Pořád bych chtěl slyšet "počkej, mrzí mě to, chtěl bych s tebou být". A přitom vím, že to neuslyším.
Fakt ale je, že s černou dírou myšlenek na Pana P. je třeba nějakým způsobem skoncovat. Ve žluté sově jsem se naučil depresivní půlhodinku: je to regulovaný způsob prožití vlastních negativních pocitů. Člověk se půl hodiny věnuje soustředěně svým temným pocitům - ale právě jen půl hodiny. Potom jde dělat jiné věci. Má se tím naučit mít některé nálady a pocity aspoň trochu pod kontrolou, ale zároveň jim dát průchod.
Řekněme, že toto byla jedna z mých dnešních depresivních půlhodinek. Za den by měla být samozřejmě jen jedna, ale pokud se každý den počet těchto "půlhodinek" bude snižovat, říkejme tomu úspěch.