Smog V

18. března 2018 v 15:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Černé díry a zjevení:
Mé myšlenky na Pana P. jsou jako černá díra: těleso, jehož gravitační síla je tak velká, že pohlcuje i samotné světlo. Stává se mi tak, že v nestřeženém okamžiku, když se zřetězením asociací doberu opět neomylně ke svému netušenému cíli, přesáhnu bod, z něhož není návratu. Ani rychlost světla mi nepomůže, Pan P. mě úplně vstřebá a vysaje. Sedím pak v tichosti, místo slov trousím slzy a mám pocit, jako by se mi nad hlavou vznášel černočerný mrak. Obvykle pak pomáhá jen restart ve formě spánku.
Our hopes and expectations - black holes and revelations

Kognitivně behaviorální přístup:
Kdysi, když jsem nedokázal odolat myšlenkám na Střepa, přestože ty byly nesrovnatelně méně nutkavé, zavedl jsem si jednoduchou metodu. Kdykoliv jsem si uvědomil, že se v myšlenkách věnuji Střepovi, nebo že se k tomu blížím, přehodil jsem výhybku a místo toho usilovně myslel na Kantovu metafyziku mravů. Takový přístup by v současnosti nebyl příliš efektivní, protože toho o Kantově metafyzice mravů už vím žalostně nemnoho. Je tedy třeba vypracovat seznam témat, kterými se můžu usilovně zaobírat, pokud se budu blížit k černým dírám. Pro začátek, dokud není žádný seznam vytvořený, se věnuji popisu okolního světa.
Tak například včera: Pán má naprosto nevkusné kalhoty. A ta paní - tak naleštěné holinky jsou opravdu otřesné! A hele, i tahle paní má nechutné gumově se lesknoucí boty. A znuděný výraz. A obočí vyklenuté do dokonalého oblouku.

Draci:
S Panem P. se mi z nějakého důvodu pojí určitá infantilnost. Není to tak překvapivé, když vezmu v potaz, že jsme společně skládali draky a vybarvovali relaxační omalovánky v parku. Bylo to moc hezké a od té doby uplynuly čtyři ne až tak pěkné měsíce.
Ve středu si jedu pro draky, protože náš drak byl naprosto skvělý a nechci se pokoušet ho skládat znovu. Ve dne i v noci mě straší představa setkání s Panem P. a v hlavě si občas z ničeho nic formuluji případnou frázi, kterou bych naznačil, že už se dál nebudeme ani stýkat, ani bavit. A potom protidůvody. Mé nevědomí na to reagovalo snem, ve kterém, potom, co jsem mu to řekl, on pokrčil rameny a řekl tak jo. Bezpochyby totiž toužím, i když si to nechci přiznat, po projevu citů, po žádosti, abych se vrátil, po náznaku, že není všemu konec. A možná že se ze všeho nejvíc bojím právě lhostejnosti Pana P. Pořád bych chtěl slyšet "počkej, mrzí mě to, chtěl bych s tebou být". A přitom vím, že to neuslyším.
Fakt ale je, že s černou dírou myšlenek na Pana P. je třeba nějakým způsobem skoncovat. Ve žluté sově jsem se naučil depresivní půlhodinku: je to regulovaný způsob prožití vlastních negativních pocitů. Člověk se půl hodiny věnuje soustředěně svým temným pocitům - ale právě jen půl hodiny. Potom jde dělat jiné věci. Má se tím naučit mít některé nálady a pocity aspoň trochu pod kontrolou, ale zároveň jim dát průchod.
Řekněme, že toto byla jedna z mých dnešních depresivních půlhodinek. Za den by měla být samozřejmě jen jedna, ale pokud se každý den počet těchto "půlhodinek" bude snižovat, říkejme tomu úspěch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama