Nobody else

10. března 2018 v 22:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Říkali mi, že už to bude jen lepší. Ale není to lepší. Je to horší. Neustále myslím na pana P. Čím dál tím víc. Od koncertu Susanne jde všechno z kopce. Na koncertu jsem brečel, v neděli jsem brečel, v pondělí jsem brečel a v úterý jsem taky brečel. Ve středu už jsem si řekl, že nemůžu poslouchat Susanne a jen jsem uronil sem tam slzu, jen abych se dnes dostal opět do stavu, kdy bych zase nejradši brečel.
Nemysli na něj, říkají mi, ale myslím na něj vůbec úmyslně? Poslední dny bojuju s touhou nalít si whisky a pít z lítosti. Podléhám různým snahám o otupění, o rozptýlení. Kdysi jsem měl takovou pomůcku. Kdykoliv jsem začal na něco myslet, začal jsem si opakovat jisté věci (tehdy to myslím byly myšlenky ze Základů metafyziky mravů). Nedokážu přijít na to, co by mi mělo tentokrát poskytnout tenhle únik. Nedokážu přijít na nic, na co bych chtěl myslet, a co by mě zároveň znovu nedovedlo k panu P.
Celá situace je naprosto bizarní. S panem P. se scházím od září, vážněji jsem to začal brát někdy během října a 11. února to všechno skončilo. To znamená, že jsme spolu strávili v jakémsi pseudovztahu přibližně čtyři měsíce. Z toho měsíc a půl se všechno točilo kolem toho, že pan P. má seznamku, kde nemá uvedené, že je zadaný, že pan P. chce odjet do zahraničí alespoň na rok a že mi pan P. nedává najevo, jestli mě má rád. Předchozí měsíce se pro změnu točily kolem toho, že jsem si nebyl jistý, co k panu P. citím, jestli jsem vůbec zakoukaný a jestli to vůbec má cenu. Spousta věcí by se jistě dala zpětně vysvětlit odstupen, který si pan P. záměrně držel, aby prý nebylo loučení tak bolestivé. Což může a nemusí být úplný bullshit. I přes to všechno a přes to, že to celé trvalo relativně krátkou dobu, se cítím snad hůř než po ukončení předchozího, tříletého vztahu.
Bylo to poprvé, co jsem dostal kopačky. Poprvé, co někdo ukončil vztah se mnou. Konec, který nevzešel z mé iniciativy, na který jsem se nemohl připravit, nemohl si ho načasovat. Konec navíc odůvodněný odjezdem spíš než čímkoliv jiným.
Bla bla bla. Fakt je, že se prostě topím ve sračkách a netuším, co se sebou. A možná ani nechci nic se sebou. Znovu jsem přesvědčený, že bych nejradši ze všeho nebyl a tím pádem byl ušetřen všech takových trápení.
Stává se vám někdy, že jste tak smutní, až je vám na zvracení? Přemýšlím, jak se zvrací smutek.
Don't you know it's the end of the world...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ta Rezekvítková Ta Rezekvítková | Web | 11. března 2018 v 18:13 | Reagovat

Netuším, jak to Susanne udělala, ale s tím prvním odstavcem se dokážu docela dobře ztotožnit. Dnes jsem stála nad propastí a kdybych měla jistotu, že se mi díky tomu podaří nebýt, nejspíš jsem ten krok udělala.

2 stuprum stuprum | Web | 11. března 2018 v 22:35 | Reagovat

Proust-vypravěč radil, že na nemoci z lásky se má podávat koňak. Záchvaty se prý v „euforii“ vyvolané alkoholem nevyvinou.

A pak přišel ten lékař, který moudře rozpoznal, jak je furt dušný a zároveň intoxikovaný a nařídil mu mléčnou dietu. Olé. Au lait. Chápeš, haha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama