Březen 2018

Smog V

18. března 2018 v 15:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Černé díry a zjevení:
Mé myšlenky na Pana P. jsou jako černá díra: těleso, jehož gravitační síla je tak velká, že pohlcuje i samotné světlo. Stává se mi tak, že v nestřeženém okamžiku, když se zřetězením asociací doberu opět neomylně ke svému netušenému cíli, přesáhnu bod, z něhož není návratu. Ani rychlost světla mi nepomůže, Pan P. mě úplně vstřebá a vysaje. Sedím pak v tichosti, místo slov trousím slzy a mám pocit, jako by se mi nad hlavou vznášel černočerný mrak. Obvykle pak pomáhá jen restart ve formě spánku.
Our hopes and expectations - black holes and revelations

Kognitivně behaviorální přístup:
Kdysi, když jsem nedokázal odolat myšlenkám na Střepa, přestože ty byly nesrovnatelně méně nutkavé, zavedl jsem si jednoduchou metodu. Kdykoliv jsem si uvědomil, že se v myšlenkách věnuji Střepovi, nebo že se k tomu blížím, přehodil jsem výhybku a místo toho usilovně myslel na Kantovu metafyziku mravů. Takový přístup by v současnosti nebyl příliš efektivní, protože toho o Kantově metafyzice mravů už vím žalostně nemnoho. Je tedy třeba vypracovat seznam témat, kterými se můžu usilovně zaobírat, pokud se budu blížit k černým dírám. Pro začátek, dokud není žádný seznam vytvořený, se věnuji popisu okolního světa.
Tak například včera: Pán má naprosto nevkusné kalhoty. A ta paní - tak naleštěné holinky jsou opravdu otřesné! A hele, i tahle paní má nechutné gumově se lesknoucí boty. A znuděný výraz. A obočí vyklenuté do dokonalého oblouku.

Draci:
S Panem P. se mi z nějakého důvodu pojí určitá infantilnost. Není to tak překvapivé, když vezmu v potaz, že jsme společně skládali draky a vybarvovali relaxační omalovánky v parku. Bylo to moc hezké a od té doby uplynuly čtyři ne až tak pěkné měsíce.
Ve středu si jedu pro draky, protože náš drak byl naprosto skvělý a nechci se pokoušet ho skládat znovu. Ve dne i v noci mě straší představa setkání s Panem P. a v hlavě si občas z ničeho nic formuluji případnou frázi, kterou bych naznačil, že už se dál nebudeme ani stýkat, ani bavit. A potom protidůvody. Mé nevědomí na to reagovalo snem, ve kterém, potom, co jsem mu to řekl, on pokrčil rameny a řekl tak jo. Bezpochyby totiž toužím, i když si to nechci přiznat, po projevu citů, po žádosti, abych se vrátil, po náznaku, že není všemu konec. A možná že se ze všeho nejvíc bojím právě lhostejnosti Pana P. Pořád bych chtěl slyšet "počkej, mrzí mě to, chtěl bych s tebou být". A přitom vím, že to neuslyším.
Fakt ale je, že s černou dírou myšlenek na Pana P. je třeba nějakým způsobem skoncovat. Ve žluté sově jsem se naučil depresivní půlhodinku: je to regulovaný způsob prožití vlastních negativních pocitů. Člověk se půl hodiny věnuje soustředěně svým temným pocitům - ale právě jen půl hodiny. Potom jde dělat jiné věci. Má se tím naučit mít některé nálady a pocity aspoň trochu pod kontrolou, ale zároveň jim dát průchod.
Řekněme, že toto byla jedna z mých dnešních depresivních půlhodinek. Za den by měla být samozřejmě jen jedna, ale pokud se každý den počet těchto "půlhodinek" bude snižovat, říkejme tomu úspěch.

Nobody else

10. března 2018 v 22:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Říkali mi, že už to bude jen lepší. Ale není to lepší. Je to horší. Neustále myslím na pana P. Čím dál tím víc. Od koncertu Susanne jde všechno z kopce. Na koncertu jsem brečel, v neděli jsem brečel, v pondělí jsem brečel a v úterý jsem taky brečel. Ve středu už jsem si řekl, že nemůžu poslouchat Susanne a jen jsem uronil sem tam slzu, jen abych se dnes dostal opět do stavu, kdy bych zase nejradši brečel.
Nemysli na něj, říkají mi, ale myslím na něj vůbec úmyslně? Poslední dny bojuju s touhou nalít si whisky a pít z lítosti. Podléhám různým snahám o otupění, o rozptýlení. Kdysi jsem měl takovou pomůcku. Kdykoliv jsem začal na něco myslet, začal jsem si opakovat jisté věci (tehdy to myslím byly myšlenky ze Základů metafyziky mravů). Nedokážu přijít na to, co by mi mělo tentokrát poskytnout tenhle únik. Nedokážu přijít na nic, na co bych chtěl myslet, a co by mě zároveň znovu nedovedlo k panu P.
Celá situace je naprosto bizarní. S panem P. se scházím od září, vážněji jsem to začal brát někdy během října a 11. února to všechno skončilo. To znamená, že jsme spolu strávili v jakémsi pseudovztahu přibližně čtyři měsíce. Z toho měsíc a půl se všechno točilo kolem toho, že pan P. má seznamku, kde nemá uvedené, že je zadaný, že pan P. chce odjet do zahraničí alespoň na rok a že mi pan P. nedává najevo, jestli mě má rád. Předchozí měsíce se pro změnu točily kolem toho, že jsem si nebyl jistý, co k panu P. citím, jestli jsem vůbec zakoukaný a jestli to vůbec má cenu. Spousta věcí by se jistě dala zpětně vysvětlit odstupen, který si pan P. záměrně držel, aby prý nebylo loučení tak bolestivé. Což může a nemusí být úplný bullshit. I přes to všechno a přes to, že to celé trvalo relativně krátkou dobu, se cítím snad hůř než po ukončení předchozího, tříletého vztahu.
Bylo to poprvé, co jsem dostal kopačky. Poprvé, co někdo ukončil vztah se mnou. Konec, který nevzešel z mé iniciativy, na který jsem se nemohl připravit, nemohl si ho načasovat. Konec navíc odůvodněný odjezdem spíš než čímkoliv jiným.
Bla bla bla. Fakt je, že se prostě topím ve sračkách a netuším, co se sebou. A možná ani nechci nic se sebou. Znovu jsem přesvědčený, že bych nejradši ze všeho nebyl a tím pádem byl ušetřen všech takových trápení.
Stává se vám někdy, že jste tak smutní, až je vám na zvracení? Přemýšlím, jak se zvrací smutek.
Don't you know it's the end of the world...

Víry jezerní

1. března 2018 v 22:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl bych mluvit a mluvit a mluvit. O sobě, o panu P., o tom, jak se všechno zase pomalu zlepšuje a jak si zvykám na život bez pana P., jak se vypořádávám s tím, že i když se naše cesty rozešly, neustále na sebe nějakým způsobem narážíme. O tom, že mám chuť poslouchat Octopus's garden, zpívat Octopus's garden, tancovat na Octopus's garden. O tom, že jdu na Susanne a hrozně se těším nebo o tom, jak jsem občas smutný a děsím se světa. Mluvit o všem, o čemkoliv...
Ale mluvit se nedá beze slov a mě nenapadají žádná. Žádná použitelná slova, nic, co by se dalo vytvarovat, ohnout, natáhnout, zkrátit a zašněrovat. Nic, s čím bych mohl pracovat, zanořit se do toho a mít pocit, že něco plyne a něco vzniká. Že se něco vyjadřuje, že ze mě něco vychází - něco jiného, než exkrety a exkrementy.
Poslouchal, jak Beatles zpívají o zahradě pana chobotnice je uvolňující.
Pořád se mi v hlavě vynořují nápady na možnou budoucnost s panem P. Přestože vím, že k tomu nedojde a že jsou to hovadiny. Nemám ani pořádně chuť se teď seznamovat s někým novým. Místo toho se nořím do Zaklínače. Každý den se na chvíli stávám Gerardem a přestávám být sebou. Zbavuji se svého života a svých problémů a zabíjím čas mezi narozením a smrtí (na druhou stranu, co víc je život?).
Here Comes The Sun mi vždycky připomene pistolnici. Botičky se smajlíkovýma tkaničkama, co kdysi nosila, když byla mnohem mladší, někdy v té době, kdy jsme se potkali. V době, kdy jsme spolu chodili po Praze a hráli si na pohany a lezli do čarodějných obchůdků a četli Chadbourna. Jak jsme byli na Petříně i s její mamkou, jak jsem u toho měl zelenou Cernunnovskou mikinu a oba jsme byli promočení durch. Ale ze všeho nejvíc vždycky na ty botičky a tkaničky. Na něco, co mi ji připomíná naprosto neskutečně.
Začíná březen. Začnu nový život, říkám si. Jako kdybych odjel někam hodně hodně daleko, tak daleko, že už není nic (a nikdo není, jenom vlci hladoví). Ale nikam neodjedu, nikam nezmizím. Co se musí změnit jsem já. Nebo přesněji způsob, jakým svět vnímám. Chci zase ten svěží závan, jako před rokem a něco, kdy jsem byl v neděli v laborce a měnil buňkám média, a najednou, zatímco jsem pokládal věci na stůl, jsem si uvědomil, že Lilek zmizel. Že všechny ty hrozné věci, co mě tak neskutečně tížily, jsou už otázkou minulosti. Že můj život zase patří mně.
Ach, lásko má, jsi z jezí rzi... A ona smála se, jako když všechno ví... Není nic a nikdo není...